Špatně utajené houby
Vydán: 13. srpna 2003 19:58, rubrika: Zdické noviny > Příspěvky Josefa Hůrky
Nemocnice v Hořovicích má kolem budov parčík na procházky pro pacienty, které mohou opustit nemocniční lůžko. V malých remízkách lesních stromů a bříz , za klimaticky příznivých podmínek rostou dokonce i hříbky. Vím o čem mluvím, protože v sedmdesátých letech, dnes už minulého století, jsem tam byl několikrát hospitalizován.
Při jedné z odpoledních procházek k mému překvapení náhle objevím 10 malých hříbků. Současně v témže týdnu ukazoval v televizi oblíbený divadelní a filmový herec Bohuš Záhorský, člen Národního divadla, jak na své chatě urychluje růst hub. Každou nalezenou houbu přikryl sklenicí od zavařenin. Podle jeho slov do druhého dne nápadně zvětšily svůj objem i výšku.
Následujícího dne měli přijít na návštěvu moji spolupracovníci z Prahy.Chtěl jsem je mile překvapit a proto se obracím na personál v kuchyni o zapůjčení 10 sklenic od zavařenin. Bylo mně vyhověno s logickým dotazem, nač jich tolik jako pacient potřebuji. Nějak se to tehdy zamluvilo, leč lidskou zvědavost to určitě neukojilo. Hříbky byly ve vší tajnosti podle televizního návodu mnou přikryty.
Druhého dne bylo nádherné počasí. Spolupracovníci jak slíbili, tak přijeli a nabídnutá procházka kolem nemocnice jim také přišla vhod, před sezením na nemocničním pokoji. Nedočkavostí jsem jenom hořel. První sklenice byla prázdná, druhá prázdná, třetí a další rovněž tak. Do mého hlubokého zklamaní ještě zazněla poznámka pražského přítele: “Který blbec tady rozházel ty sklenice.“ Po klesnutí vysokého tlaku, který ve mne poznámka vyvolala se přiznávám, že jsem to byl já kdo je sem dal a vysvětluji všem přítomným smysl mého počínání. Jen díky tomu, že jedna spolupracovnice vzápětí nachází dva malé hříbky, ovšem úplně na jiném místě, mně bylo uvěřeno a odpuštěno.
Nepochybuji o tom, že některý zaměstnanec v nemocniční kuchyni, či jiný nežádoucí pozorovatel se při vzpomínce na můj pokus s urychlením růstu hub směje dodnes.
Josef Hůrka
Následujícího dne měli přijít na návštěvu moji spolupracovníci z Prahy.Chtěl jsem je mile překvapit a proto se obracím na personál v kuchyni o zapůjčení 10 sklenic od zavařenin. Bylo mně vyhověno s logickým dotazem, nač jich tolik jako pacient potřebuji. Nějak se to tehdy zamluvilo, leč lidskou zvědavost to určitě neukojilo. Hříbky byly ve vší tajnosti podle televizního návodu mnou přikryty.
Druhého dne bylo nádherné počasí. Spolupracovníci jak slíbili, tak přijeli a nabídnutá procházka kolem nemocnice jim také přišla vhod, před sezením na nemocničním pokoji. Nedočkavostí jsem jenom hořel. První sklenice byla prázdná, druhá prázdná, třetí a další rovněž tak. Do mého hlubokého zklamaní ještě zazněla poznámka pražského přítele: “Který blbec tady rozházel ty sklenice.“ Po klesnutí vysokého tlaku, který ve mne poznámka vyvolala se přiznávám, že jsem to byl já kdo je sem dal a vysvětluji všem přítomným smysl mého počínání. Jen díky tomu, že jedna spolupracovnice vzápětí nachází dva malé hříbky, ovšem úplně na jiném místě, mně bylo uvěřeno a odpuštěno.
Nepochybuji o tom, že některý zaměstnanec v nemocniční kuchyni, či jiný nežádoucí pozorovatel se při vzpomínce na můj pokus s urychlením růstu hub směje dodnes.
Josef Hůrka