Vracím se ze země, ve které jsou v úctě občanů strážci zákona a naopak u policistů spořádaní občané, včetně zahraničních turistů. To na úvod.

Po nájezdové dálniční komunikaci pomalu scházím do údolí držíc v pravé ruce kufr zpola zaplněný darovanými suvenýry od majitele londýnského obchodu za to, že jsem mu pomohl sesbírat náhlým poryvem větru odnesené, venku vystavené zboží. V druhé ruce svírám igelitový pytlík s karbanátky, které mně starostlivá manželka připravila na dlouhou cestu.. Nebylo jich zapotřebí, neboť bylo o nás vzorně postaráno. Hodím je rybám na přechodu potoka, aby z nich měl alespoň někdo užitek. Domů je přinést nemohu.

V údolí pod dálnicí uprostřed polí stojí neosvětlené auto. To mě znejistilo. Osobní bezpečnost nepatří k přednostem polistopadové doby. Popsaným způsobem likviduji karbanátky a opatrně přecházím na opačnou stranu silnice než stojí auto. To ale náhle rozsvítí světla, prudce se na silnici otáčí a zastavuje přímo u mne. Vystupují dva policisté. „Odkud jdete?“ vychrlí ze sebe starší příslušník zákona. „ Z Londýna,“ zní moje odpověď. „Jo, z Londýna, pán si z nás bude dělat srandičky. Tak se račte posadit.“ Mladší ochotně otevírá dveře u auta.„A kam jedeme?“ táži se. „Na místní velitelství,“ zní odpověď. Domů to mám dva kilometry, a takhle se alespoň svezu. Dnes už bych to neudělal, co kdyby to policisté nebyli!

Naštěstí jsme zastavili před policejní budovou. Službu konající policista, který přišel otevřít, mě poznal a s úsměvem od ucha k uchu se ptá, co jsem provedl. Můj doprovod očividně znejistěl. „ To opravdu nevím“, povídám. “Při dotazu odkud přichází, nám odpověděl, že z Londýna,“ vysvětluje starší. Z náprsní kapsy vytahuji cestovní pas a ukazuji přítomným razítka z anglického přístavu Dover a belgického Ostende s včerejším datem, čímž zdůvodňuji svoji pravdivou odpověď. Službu konající policista se smíchy plácal do kolen. „A co jste to házel do potoka?“ nevzdával se mladší. „Jo pánové, to byly karbánátky od ženy na cestu. S nimi se opravdu domů vrátit nemohu, na příštím zájezdu bych zato mohl trpět hladem. To snad pochopíte.“ Službu konající policista již naléval malou stopku Becherovky a s očima plnýma slz od smíchu mě podává uklidňující likér. To na závěr.

Buďme však spravedliví. Předchozí noc někdo vykradl benzinovou čerpací stanici a oběma policistům bylo uloženo dotyčný prostor nepřetržitě sledovat. Nebylo tedy divu, že pozdní chodec házející podivný předmět do vody, a navíc podávající neuvěřitelnou informaci o výchozím bodu své cesty, se stane podezřelým. Naopak skutečný pachatel krádeže by se určitě v obdobném případě zachoval inteligentněji.

Josef Hůrka