Modré oči z Aljašky
Vydán: 21. srpna 2003 18:23, rubrika: Zdické noviny > Příspěvky Josefa Hůrky
S modrookými psy jsem se setkal poprvé v dalekém Kazachstánu při účasti na stavbě plynovodu Orenburg - západní hranice SSSR, kam si je ze Sibiře přivezli převelení důstojníci sovětské armády. Na vlastní oči jsem viděl psí spřežení,které jsem do té doby znal z dobrodružných povídek slavného Jacka Londona.
Mohl jsem ho dostat, nebo koupit za láhev vodky. Jediný problém spočíval v tom, jak získat od veterináře mezinárodní potvrzení nezbytné k převozu huskyho /čti haskyho / přes hranice. Takový veterinář se nenašel ani v bezmála milionovém městě Volgogradě. Definitivně jsem se s touto myšlenkou rozešel po vyjádření posledního veterináře kterého jsem navštívil. S trpkým úsměvem na tváři mně řekl: „Z Ruska svobodně neodjede člověk natož pak obyčejný pes.“ Po tomto upřímném a pravdivém konstatování jsem od myšlenky přivézt si v 70 letech sibiřského huskyho definitivně upustil.
Po druhé jsem se s nimi sešel na druhém konci zeměkoule na břehu jezera Ontario při návštěvě kanadského farmáře slovenského původu. Vlastnil 20 psů severských plemen. Přesto, že jeho rodina měla k disposici 4 auta, od října do dubna za příznivých sněhových podmínek dojížděl se svými čtyřnohými miláčky za nákupem do města vzdáleného od farmy 25 kilometrů. Jak sám říkal, nikdy mu nevyhlásili stávku, nikdy nemusel čekat na zprůjezdnění zaváté silnice ani měnit vodu za nemrznoucí směs v chladiči. Vždy byli připraveni k tomu nejvyššímu výkonu.
Při pohledu na modrooká stvoření, oceníte především jejich příslovečnou mírumilovnost k lidem, zvláště pak k malým dětem. Pes, který na Aljašce nesnesl společnost dalších psů nebo lidí, byl okamžitě utracen. Nikdo z domorodců nemohl riskovat, že se na zasněžených pláních daleko od civilizace psi navzájem poperou, nebo dokonce napadnou vlastního pána. Zapřažení takových psů se rovnalo sebevraždě. Dokážou však rozeznat situaci, kdy je druhou osobou ohrožován jejich pán nebo jiný pes téže smečky. V takovém případě pak máte co dočinění s rozvášněným vlkem.
Modré oči, které jsou charakteristické pro čistokrevní severské psy tohoto plemene chrání huskyho v polárních podmínkách před oslepnutím. Intenzivnímu odrazu slunečních paprsků od ledu a sněhu se člověk brání tmavými brýlemi, sibiřského huskyho ochránila sama příroda. Největší zvláštností těchto psů je pak jejich srst. Skládá se ze dvou vrstev, přičemž každý chlup je dutý. Má to dvě velké výhody. Ta první je, že psi vydrží i teploty - 50° C. Naopak v létě netrpí při nedostatku tekutin dehydratací, ba někteří jedinci se ještě sluní. Tito psi přežívají léto v našich zeměpisných šířkách jako ostatní plemena. Vynikají i příkladnou péčí o vlastní čistotu. Člověk by nevěřil, že pes prošel před malou chvílí louží nebo blátem. Během několika minut je opět čistý. Pro tuto vlastnost by byl ideálním společníkem do bytu v panelovém domě. Leč prostředí ve kterém se cítí opravdu dobře je venku, v denním zápřahu, nebo při několika kilometrové chůzi členitým terénem.
Právem si položíme otázku jaký byl osud těchto psů, jaká byla jejich minulost? Dosažitelné prameny hovoří o roce 1908, kdy přijel na Aljašku ruský obchodník s kožešinami Gusak s devíti sibiřskými husky. Ti se následujícího roku účastnili závodu Ail Alaska Sweepstake a skončili jako třetí. Výkon psů udělal veliký dojem na Skota Foxe Meutl Ramsaye, který odjel na Sibiř a zakoupil 60 nejlepších psů. Následujícího roku postavil na start závodu tři spřežení. S jedním jel sám a závod dokončil jako druhý. Před ním se umístilo také jeho spřežení řízené Johnem Johnsonem. Od té doby popularita psů husky vzrostla. Snad nejvíce se o to zasloužil Leonard Seppala, který od roku 1915 vyhrál všechny závody, kterých se zúčastnil.
K historii severských psů však především patří prvenství v dosažení jižního polu norským polárníkem Roaldem Amundsenem v prosinci 1911. Volba tažných psů přinesla Amundsenovi zasloužené vítězství oproti Robertu Scottovi, který zvolil k tažení nákladu severské koně. Dosáhl jižního polu jako druhý, v lednu 1912. Koně zimu ani námahu nepřežili. Sám Scott na zpáteční cestě, společně s ostatními členy výpravy zcela vyčerpán zahynul. Nelze však Amundsenovi, při vší úctě k jeho osobě zapomenout, že před naloděním polární výpravy z Antarktidy zpět do Norska nechal pobít všechny tažné psy, kteří se významnou měrou zasloužily o jeho vítězství.
Pozornost světové veřejnosti upoutalo nasazení saňových psů při záchraně dětí postižených epidemií záškrtu na Aljašce, v lednu 1925. Tehdy vezlo psí spřežení štafetou očkovací látku z Anchorage do Nome na cestě dlouhé 1100 mil. Vůdčím psem byl v posledním spřežení této historické štafety Balto, jemuž byl na památku všech tehdy nasazených psů postaven pomník v newyorském Central parku. Od té doby se na této trati jezdí nejtěžší světový závod psích spřežení s názvem IDITAROD.
Historie sibiřských psů u nás je velmi mladá. Prvního sibiřského psa jménem Popow von dem Foxhill Ranch k nám dovezl nestor saňového sportu Ivan Síbrt a to v polovině 80 let. Od té doby byly z USA a Kanady dovezeny desítky sibiřských husky, ale i u nás jich bylo od té doby již hodně odchováno.
Pokud si sami pořídíte tyto severské krasavce, ať aljašského či sibiřského husky, aljašského malamuta či gronského psa, sami poznáte, že severští psi a práce s nimi se pro vás stane koníčkem i zálibou, ale hlavně to od základu změní váš dosavadní životní styl.
Mnozí si jistě řeknou, že u nás nejsou takové podmínky jako mají na Aljašce nebo na Sibiři. To je sice pravda, ale saňový sport se nemusí odehrávat jen ve vysokých horách i když je toto prostředí k saňovému sportu nejvhodnější. I v našem podbrdském kraji je mnoho překrásných míst pro realizaci saňového sportu za příznivých sněhových podmínek.
V Čechách se vypisují na podzim četné závody na kolečkách, které jsou tou nejlepší přípravou na zimní sezónu. A nemusíte mít k disposici zrovna celou smečku, stačí jeden nebo dva psy. Pro takové chovatele se konají závody v kategorii Skijdring, kdy závodník jede na kole, případně na lyžích a je tažen jedním nebo dvěma psy.
V každém případě vám severští psi připraví neopakovatelné zážitky v podobě nádherné jízdy zasněženou krajinou, nebo alespoň jako vděční a věrní společníci při vašich pěších toulkách přírodou v kterékoliv roční době.
Josef Hůrka
Po druhé jsem se s nimi sešel na druhém konci zeměkoule na břehu jezera Ontario při návštěvě kanadského farmáře slovenského původu. Vlastnil 20 psů severských plemen. Přesto, že jeho rodina měla k disposici 4 auta, od října do dubna za příznivých sněhových podmínek dojížděl se svými čtyřnohými miláčky za nákupem do města vzdáleného od farmy 25 kilometrů. Jak sám říkal, nikdy mu nevyhlásili stávku, nikdy nemusel čekat na zprůjezdnění zaváté silnice ani měnit vodu za nemrznoucí směs v chladiči. Vždy byli připraveni k tomu nejvyššímu výkonu.
Při pohledu na modrooká stvoření, oceníte především jejich příslovečnou mírumilovnost k lidem, zvláště pak k malým dětem. Pes, který na Aljašce nesnesl společnost dalších psů nebo lidí, byl okamžitě utracen. Nikdo z domorodců nemohl riskovat, že se na zasněžených pláních daleko od civilizace psi navzájem poperou, nebo dokonce napadnou vlastního pána. Zapřažení takových psů se rovnalo sebevraždě. Dokážou však rozeznat situaci, kdy je druhou osobou ohrožován jejich pán nebo jiný pes téže smečky. V takovém případě pak máte co dočinění s rozvášněným vlkem.
Modré oči, které jsou charakteristické pro čistokrevní severské psy tohoto plemene chrání huskyho v polárních podmínkách před oslepnutím. Intenzivnímu odrazu slunečních paprsků od ledu a sněhu se člověk brání tmavými brýlemi, sibiřského huskyho ochránila sama příroda. Největší zvláštností těchto psů je pak jejich srst. Skládá se ze dvou vrstev, přičemž každý chlup je dutý. Má to dvě velké výhody. Ta první je, že psi vydrží i teploty - 50° C. Naopak v létě netrpí při nedostatku tekutin dehydratací, ba někteří jedinci se ještě sluní. Tito psi přežívají léto v našich zeměpisných šířkách jako ostatní plemena. Vynikají i příkladnou péčí o vlastní čistotu. Člověk by nevěřil, že pes prošel před malou chvílí louží nebo blátem. Během několika minut je opět čistý. Pro tuto vlastnost by byl ideálním společníkem do bytu v panelovém domě. Leč prostředí ve kterém se cítí opravdu dobře je venku, v denním zápřahu, nebo při několika kilometrové chůzi členitým terénem.
Právem si položíme otázku jaký byl osud těchto psů, jaká byla jejich minulost? Dosažitelné prameny hovoří o roce 1908, kdy přijel na Aljašku ruský obchodník s kožešinami Gusak s devíti sibiřskými husky. Ti se následujícího roku účastnili závodu Ail Alaska Sweepstake a skončili jako třetí. Výkon psů udělal veliký dojem na Skota Foxe Meutl Ramsaye, který odjel na Sibiř a zakoupil 60 nejlepších psů. Následujícího roku postavil na start závodu tři spřežení. S jedním jel sám a závod dokončil jako druhý. Před ním se umístilo také jeho spřežení řízené Johnem Johnsonem. Od té doby popularita psů husky vzrostla. Snad nejvíce se o to zasloužil Leonard Seppala, který od roku 1915 vyhrál všechny závody, kterých se zúčastnil.
K historii severských psů však především patří prvenství v dosažení jižního polu norským polárníkem Roaldem Amundsenem v prosinci 1911. Volba tažných psů přinesla Amundsenovi zasloužené vítězství oproti Robertu Scottovi, který zvolil k tažení nákladu severské koně. Dosáhl jižního polu jako druhý, v lednu 1912. Koně zimu ani námahu nepřežili. Sám Scott na zpáteční cestě, společně s ostatními členy výpravy zcela vyčerpán zahynul. Nelze však Amundsenovi, při vší úctě k jeho osobě zapomenout, že před naloděním polární výpravy z Antarktidy zpět do Norska nechal pobít všechny tažné psy, kteří se významnou měrou zasloužily o jeho vítězství.
Pozornost světové veřejnosti upoutalo nasazení saňových psů při záchraně dětí postižených epidemií záškrtu na Aljašce, v lednu 1925. Tehdy vezlo psí spřežení štafetou očkovací látku z Anchorage do Nome na cestě dlouhé 1100 mil. Vůdčím psem byl v posledním spřežení této historické štafety Balto, jemuž byl na památku všech tehdy nasazených psů postaven pomník v newyorském Central parku. Od té doby se na této trati jezdí nejtěžší světový závod psích spřežení s názvem IDITAROD.
Historie sibiřských psů u nás je velmi mladá. Prvního sibiřského psa jménem Popow von dem Foxhill Ranch k nám dovezl nestor saňového sportu Ivan Síbrt a to v polovině 80 let. Od té doby byly z USA a Kanady dovezeny desítky sibiřských husky, ale i u nás jich bylo od té doby již hodně odchováno.
Pokud si sami pořídíte tyto severské krasavce, ať aljašského či sibiřského husky, aljašského malamuta či gronského psa, sami poznáte, že severští psi a práce s nimi se pro vás stane koníčkem i zálibou, ale hlavně to od základu změní váš dosavadní životní styl.
Mnozí si jistě řeknou, že u nás nejsou takové podmínky jako mají na Aljašce nebo na Sibiři. To je sice pravda, ale saňový sport se nemusí odehrávat jen ve vysokých horách i když je toto prostředí k saňovému sportu nejvhodnější. I v našem podbrdském kraji je mnoho překrásných míst pro realizaci saňového sportu za příznivých sněhových podmínek.
V Čechách se vypisují na podzim četné závody na kolečkách, které jsou tou nejlepší přípravou na zimní sezónu. A nemusíte mít k disposici zrovna celou smečku, stačí jeden nebo dva psy. Pro takové chovatele se konají závody v kategorii Skijdring, kdy závodník jede na kole, případně na lyžích a je tažen jedním nebo dvěma psy.
V každém případě vám severští psi připraví neopakovatelné zážitky v podobě nádherné jízdy zasněženou krajinou, nebo alespoň jako vděční a věrní společníci při vašich pěších toulkách přírodou v kterékoliv roční době.
Josef Hůrka