Naši dávní předkové si oslazovali život medem a cukrem získaným ze šťávy javorových stromů. Tento způsob slazení čajů a pokrmů byl tehdy rozšířen po celé Evropě.
Po objevení Ameriky se z anglických a španělských kolonií začal do Evropy dovážet cukr získaný z cukrové třtiny. V roce 1747 vyrobil v Německu A.P.Marggraf první cukr z řepy, ale jeho vynález zůstal dlouhá léta bez povšimnutí. Teprve Marggrafův žák Anchard založil u Steinau v Německu, roku 1802 první řepný cukrovar. Neobešlo se to bez velkých technických potíží, zvláště pak jeho cena nemohla konkurovat dováženému třtinovému cukru ze zámoří.

Napoleonův konflikt z Anglií však vedl roku 1806 k zastavení veškerého dovozu surovin ze zámoří, včetně cukru třtinového. V Čechách se zase lidé vrátili k cukru získanému ze šťávy javorových stromů. To však mělo za následek hromadný úhyn neodborně navrtaných javorů. Nevhodnému zásahu člověka padla za oběť překrásná javorová alej v nuselském zámku v Praze, hojně rozšířené javory v jižních Čechách i v jiných českých oblastech.

Jediným kladem napoleonských válek byla skutečnost, že došel k uznání Archandův cukrovar, který se rázem stal vzorem pro cukrovarnické podniky v Německu, Francii a také v Čechách. U nás začala vyrábět první cukr z řepy Česká rafinérie třtinového cukru  na Zbraslavi, založená roku 1787, která by byla jinak zkrachovala. Řepní cukrovary se postupně rozšířily po celých Čechách a přinášely svým majitelům nemalé finanční výnosy. Příznivá situace však netrvala dlouho. S porážkou Napoleona padly i nově vzniklé řepné cukrovary, neboť se do Evropy začal opět dovážet laciný třtinový cukr ze zámoří. V celých Čechách přežil jen jeden cukrovar zpracující řepu a to v Semilech.

Podnikatelé se však nevzdávají a o deset let později pracuje v Čechách opět 6 cukrovarů, které zpracovaly na 3000 tun řepy a vyrobily 150 tun řepného cukru. ( Spotřeba cukru se v českých zemí v roce 1830 odhaduje na 1800 tun, o sto let později se už spotřebovalo neuvěřitelných 350 000 tun ).
V roce 1850 vznikl ve Zdicích rolnický cukrovar , který se dostal do soukromého vlastnictví pánů Macháčka, vlastence z roku 1848, národohospodáře a Skaly, majitele statku na Louníně. Z 5000 tun řepy vyrobil zdický cukrovar surový cukr, který se pak zpracovával v českých rafineriích na finální výrobek. Řepa se vozila z okolních vesnic formanskými povozy, ze vzdálenějších míst po železnici. V době kampaně zaměstnával na 400 dělníků, mimo kampaň 50.

Velkou zásluhu na modernizaci a snížení nákladů vynaložených na výrobu cukru z řepy má vynálezce, zdický rodák Ing. Karel Prokš. Převážnou část aktivního života působil jako vrchní inženýr výstavby cukrovarů na Ukrajině. Nechává si patentovat zařízení kalolisů na kterých se filtrací odděluje přes plachetky nebo jutu cukerná šťáva od kalů. Dále mechanický tlakový ceďák, na oddělování těžké šťávy od sirubů, dodnes nazývaný Prokšův. Jen těmito dvěma patenty si zajistil evropské prvenství. Mnohá jeho další zlepšení, která v jeho době cukrovary modernizovala a činila výrobu konkurence schopnou, byla rozvojem vědy a techniky dnes již překonána. Umírá v Kyjevě 7. září 1898. Do hrobu ve Zdicích je uložen o 7 let později.
Evropská historie výroby řepného cukru souvisí i s krajem pod Brdy, který nejen vhodnými podmínkami pro pěstování řepy, ale i podnikavým duchem jednotlivců přispěl k jejímu rozvoji a úspěchu.            
                                                                                           Josef Hůrka