Jedním z těch tisíců nešťastných mužů, kteří mu měli dopomoci k uskutečnění jeho nesplnitelného snu byl syn oné ženy, která si kříž koupila, nebo jej dostala darem od svého manžela. Při odchodu syna z rodného domu kříž tento přišila mu na šle vojenských kalhot jako amulet, aby jej chránil před smrtí a utrpením, které přináší lidem každá válka.

Francouzský voják doslova prošel celou Evropu. Podle jeho vyprávění bojoval u Slavkova v prosinci roku 1805 proti rakousko - ruským vojskům, o rok později se zúčastnil vítězného tažení proti Prusům a v roce 1812 táhl s Napoleonovou armádou na Moskvu. Město našli bez lidí, potravy, s otrávenou pitnou vodou ve studních. Jen rychlý návrat zpět před začínající ruskou zimou zachránil Napoleona, ale i našeho vojáka před jistou smrtí. Zdecimovaná francouzská armáda pak utrpěla zdrcující porážku v říjnu roku 1813 v bitvě u Lipska. Zde byl zraněn i voják, jehož osud sledujeme. Napoleon se o mrtvé a raněné vojáky nezajímal a ponechal je svému osudu. Francouzi Prusům nevěřili a proto kdo jen trochu mohl hledal útočiště v české zemi. Tady se jim dostalo skutečného odpočinku a pomoci. Náš voják ukončil svou pouť v blízké vesnici Chlustině na gruntě pana Václava Čápa, který poskytl francouzskému vojákovi přístřeší i nezbytnou zdravotní péči. Po celý rok zde setrval, než se mu všechna zranění dozajista zahojila. Před odchodem do rodné země odepjal kříž ze šlí a věnoval jej hospodáři s vděčnosti za starostlivost a péči, které se mu po dobu rekonvalescence dostalo.

Každý z vojáků Napoleonovy armády takové štěstí neměl. Většina z nich podlehla zranění, infekčním chorobám i trýznivé touze po domově. Tisíce křížů u nás v Čechách i po celé Evropě jsou toho smutným dokladem. Stříbrný kříž se pak dědil z generace na generaci jako němý svědek válečných útrap té doby, ale i lidské obětavosti a nezištné pomoci poskytnuté trpícímu člověku, bez ohledu na to jakou řečí hovořil, či jaká byla země jeho původu.

K 190. výročí tažení Napoleonovy armády do Ruska napsal

Josef Hůrka