Na přelomu let 1871 – 72 se v přírodě odehrávaly nezvyklé klimatické změny. Po krutých mrazech v prosinci, začal nový rok mírnou zimou a nezvykle vysokými teplotami v měsíci dubnu a květnu. To mělo pravděpodobně za následek, že došlo ze soboty na neděli 25. května 1872  k ničivé průtrži mračen táhnoucí se od Rožmitálu až po Žatec.
Potoky a řeky se vzedmuly do neuvěřitelných výšek a voda ničila vše co ji stálo v cestě od skal, mostů, chalup, stromů až po lidi, kterým se nepodařilo včas opustit zatopená území. Na řece Litavce pod Koukolovou horou plula mrtvá těla, děti v kolébkách spolu s utopeným hospodářským zvířectvem. Otřesný pohled na tuto hrůzu zůstal pamětníkům v mysli do konce života.
V Popovicích, v rodině slevače Preislera při zachraňování vlastního majetku předala matka tříměsíčního Jeníčka sousedce paní Míkové. Ani její dům však neobstál před ničivým živlem. Matka Jeníčka když viděla bezvýchodnou situaci obou, chtěla skokem do běsnícího živlu  zachránit své dítě. Jen díky naplavenému silnému rákosu se Míková i dítě zachránily. Pro zajímavost z Jeníčka se stal pozdějším přičiněním ředitele železáren Kratochvíla, slavný český akademický malíř Jan Preisler a profesor Umělecko průmyslové školy v Praze. Z mladé maminky pak v širokém okolí chvalně známá porodní babička.
Rozběsněný živel se nevyhnul ani železárnám v Králově Dvoře. V pozdních nočních hodinách nechal ředitel Kratochvíl vyhasnout oheň pod parními kotli a vypuštěním železa a strusky utlumil chod vysoké pece. Nová ještě větší vlna donutila vysokopecaře vystoupat až ke kychtě vysoké pece, kde bez vody a jídla strávili dva nekonečně dlouhé dny pozorujíce zatopené králodvorské údolí.
Přes veškerá provedená ochranná opatření zaplavila voda celé nádvoří hutě, hutní dílny i přízemní byty. Voda odplavila značné množství zásob dřevěného uhlí a stroje byly znečištěny bahnem a pískem. Velkou škodu napáchal i potok od Zahořan, který zaplavil spolu s vodami Litavky železniční trať, strojovnu vysokopecních dmychadel, spodní část vysoké pece a nově rozestavěnou halu slévárny. Lidé seděli na střechách budov a s hrůzou přihlíželi běsnícímu živlu.
Od tohoto památného roku se katastrofa takového rozsahu a síly již neopakovala i přes to, že čas od času docházelo k větším či menším záplavám obydleného území. Sám si pamatuji, že v letech 70 a 80 minulého století, při cestě ze železáren na autobusovou stanici „Na Knížecí“ vozila zaměstnance při povodni přes zaplavené území podniková nákladní auta. Důkazem toho je, že v nedávné době pod Koukolovou horou probíhala nová, nákladná regulace řeky Litavky, která má ochránit lidi i jejich majetek před rozvodněným vodním živlem v budoucnu.
                                                                         Josef Hůrka