Čím je právě tato kapitola zajímavá? Především vzpomínkami básníka na jeho příležitostný pobyt na Berounsku, či jeho přímé návštěvy Berouna v letech nacistické okupace, kde nejen jemu, ale i dalším intelektuálům poskytl přístřeší starý mládenec pan Karel Křížek. Původně vrchní průvodčí ČSD, později redaktor dělnického listu v Berouně, ale především věrný přítel několika vzácných osobností, které se scházely v jeho vile. Mezi návštěvníky důvěrných schůzek, jak jinak ani za války být nemohlo, byl vedle jmenovaného básníka profesor Obchodní akademie dr. František Hampl, obdivovatel krás a historie Berounska, který je dokázal nejenom vnímat, ale i literárně zpracovat. Dalším účastníkem byl světoznámý dirigent Václav Talich, který si zvolil Beroun za svůj druhý domov, a konečně další český básník a překladatel František Halas.

O všechny se Karel Křížek vzorně postaral. Díky svým známostem se sedláky a mlynáři dokázal všechny přítomné obdarovat vším potřebným, čeho se v obchodech nedostávalo. Pomáhal nejen jim, ale mnoha rodinám, kde byl některý z jejich členů odvlečen do koncentračního tábora. Ti všichni poznali jeho dobré, ochotné a statečné srdce. Přímo před očima berounského gestapa dokázal vykrmit dva vepříky a při zabijačce polil močůvkou celou zahradu, aby nepříjemný zápach přehlušil vůni udícího se masa. V roce 1943 napsal o této události Jaroslav Seifert báseň „Zabijačka“, když již o dva roky dříve vytvořil báseň „Domek v psím víně“. A tak vedle již zmíněné kapitoly „Co si vzít do hrobu“ vešel Křížkův dům s nebezpečnou zabijačkou do historie světové poezie.

Jaroslav Seifert měl při svých cestách do Berouna smůlu i štěstí zaroveň. V jednom případě napadli vlak u Rudné stíhací letci, hloubkaři. Jen náhodou nepřišel o život. Od nesla to prostřelená knížka, kterou vezl darem svému válečnému chlebodárci Křížkovi.

Jindy zase dobřichovičtí partizáni vyhodili do povětří lokomotivu a vykolejili vlak, ve kterém básník seděl. Do třetice jen šťastnou náhodou zastavil strojvedoucí vlak pod skalou u Tetína, když američtí letci bombardovali berounské nádraží. Doslova tak o několik málo minut unikl hořícímu peklu. Ani taková nebezpečí jej neodradila od schůzek s přáteli. Dodávaly všem sílu a naději k přežití nacistické okupace i válečných hrůz. Shodně tvrdili, že z pozemských statků si člověk sebou do hrobu stejně nevezme nic jiného než vzpomínky na dobré přátele.

Památný dům pana Křížka, o kterém byla řeč, stojí naproti Všeobecné zdravotní pojišťovně. Po jeho smrti změnil dům několikrát svého majitele i doznal stavebních úprav. Vzhledem k osobnostem, které se zde ve válečných letech scházely, slušelo by se opatřit dům deskou na paměť budoucím generacím.

Josef Hůrka