Hned na počátku cesty se nám dostalo od hajného varování před divokými prasaty, která se v tomto roce přemnožila. Celou cestu nasloucháme, zda neuslyšíme podezřelý šramot, dusot nebo kvičení. Všeho se nám dostalo v míře vrchovaté asi v polovině cesty, když se z nejbližší stráně řítili do údolí obávaní divočáci. V ten okamžik každý z nás odepnul lyže a vzhůru na nejbližší vhodný strom. Teprve z bezpečné výše pozorujeme početnou skupinu štětináčů, jak očichávají zanechané lyže a batohy na cestě. Na štěstí pro nás se dlouho nezdrželi a pokračovali neznámo kam. Byl už nejvyšší čas, protože nám ubývalo sil. Nebyli jsme opice.

Silvestrovskou půlnoc jsme se rozhodli strávit na hradě Týřově. Jak už jsem uvedl, byla krásná bezmračná noc, měsíc vydával světlo jako ve dne. Z hradu bylo vidět daleko do zasněžené krajiny. Všude hrobové ticho, jen občas zaštěkl v Týřovicích nebo ve Skryjích pes. Vzali jsme si sebou prostěradla s tím, že budeme předstírat bílou paní, lépe řečeno celou skupinu neposkvrněných lesních žínek. Krátce po půlnoci šli po cestě na druhé straně Berounky dva silvestrovší štamgasti z hospody ze Skryjí do Týřovic. Šli vrávoravým krokem, jen zledovatělý sníh jim křupal pod nohama. Ihned jsme si přehodili prostěradla přes hlavu a opatrně pobíhali po hradbách zříceniny. Náš záměr se vydařil. „Hele Franto, na hradě je bílá paní.“ Hlas se neobyčejně zřetelně nesl k nám přes řeku. Druhý se zastavil a aniž se pořádně rozhlédl, mávl rukou a ledabyle odvětil: „Přebral si kamaráde, když vidíš bílou paní na Týřově.“ Opět nastalo na chvíli hluboké ticho. „Ty člověče,“ pravil náhle ten nevěřící: „Já vidím tři strašidla.“ „Tak nevím, kdo z nás dvou je víc na mol,“ ozval se první, kterému před malou chvílí nebylo věřeno. Schovali jsme se za výklenek. “Nevidím nic. Jsi na tom opravdu špatně. Říkal jsem ti, že jsme měli zkončit dříve. A to nás doma čekají ještě naše strašidla. To bude teprve ta pravá legrace,“ ukončil svůj dialog první. „Byli tam, byli. Až to řeknu doma, nebudou tomu věřit,“ stál na svém druhý. Pak už jejich kroky na zmrzlém sněhu doznívaly, až v zatáčce cesty utichly úplně. Nad údolím řeky se rozhostilo ničím nerušené zimní ticho prvého dne právě začínajícího nového roku.

Josef Hůrka