K významným rodákům našeho regionu, na které by se nemělo zapomínat, bezesporu patří poslanec předválečného parlamentu Československé republiky, profesor Vladimír Polívka.
Narodil se 26. května 1893 ve Zdicích, kde také prožil svá mladá léta.

Po vystudování Reálky v Příbrami a doplnění maturity na Učitelském ústavu v Praze začal svou pedagogickou dráhu na obecné škole v Litni, kde byl jeho otec řídícím. Poté působil na škole ve Svinařích a dále v Berouně, až do doby nástupu na vojenskou službu v roce 1915. Válečná léta prožívá v rakouském Salzburgu a následně v Maďarsku. Zúčastnil se bojů na ruské a italské frontě. Po celou dobu války udržuje písemný styk se slovenskými vlastenci ve Zvolenu.
Po válce odchází v roce 1919 na Slovensko, kde vyučuje na středních školách a učitelských ústavech ve Spišské Nové Vsi, Levicích, Lučenci a Báňské Bystrici.
Se slovenskou mládeží uskutečnil zájezdy do Čech spojené s pořádáním řady  koncertů slovenských písní.
Vedle toho se intenzivně věnuje kulturní a politické činnosti v místě svého působení, neboť život slovenského lidu mu není lhostejný  Jako mladému člověku, sportovci mu není cizí ani sokolská myšlenka, které věnuje nemálo svého volného času. V tomto směru v sobě nezapřel kolující krev svého otce,
který byl také veřejně činný.

Životním krédem Vladimíra Polívky bylo : Více vzdělání a více chleba! Nikomu z nás se nemůže vést dobře, vede-li se tolika lidem zle. Pochopil staré české heslo: “ S koně dolů a mezi pěšáky!“ Snažil se pochopit, ale hlavně řešit problémy všech společenských vrstev slovenského národa od dělníků z Dubnice nad Váhom a Podbrezové počínaje a inteligencí na školách konče.
Svým politickým postojem česko – slovenské vzájemnosti si získal slovenskou veřejnost, která jej zcela po právu zvolila v roce 1929 poslancem Národního shromáždění za Československou stranu národně socialistickou. Po šesti letech , v roce 1935 je zvolen opětovně. V roce 1929 a 1936 navštěvuje českou a slovenskou menšinu v Jugoslávii. Vedle řady přednášek o životě občanů v Československé republice se seznamuje s problémy a potřebami naší komunity v Jugoslávii. Všude byl našimi lidmi srdečně vítán.
Mimo veřejnoprávního poslání vyplývajícího z funkce poslance Národního shromáždění Československé republiky a vlastní pedagogické činnosti, věnuje se také činnosti literární a novinářské. Z objemného díla vyjímám alespoň některé kulturně historické příspěvky : Pobyt V. B. Třebízského v Litni, Josef Vorel, farář zdický, Zdičtí vápeníci, Zdická národní garda v roce 1848 a další. Jeho články a studie byly pak použity ve vlastivědných sbornících Podbrdska -  Krajem Horymírovým, Hořovicko a Berounsko v monografii.
Na Slovensku pak vydává studie a spisy : Dr. M.R.Štefánik, národní bohatýr, Zápisník Dr. M.R. Štefánika z Ecuadoru v roce 1913, T.G.Masaryk, apoštol pravdy a boží bojovník, Náš první prezident T.G.Masaryk, Hus a jeho doba, Pravda Husova, Václav Beneš Třebízský, Hviezdoslav básník života a věštec svobody a mnoho dalších historických studií. Sokolu v Lučenci věnoval knihu Lučenec a kraj Novohradský. Jeho články byly otištěny i v celostátních denících České Slovo, A – Zetu, Slovenské Slovo, v místních časopisech, ale i v zahraničím krajanském tisku v Jugoslávii a Americe. Sám vydával měsíčník slovenských dělnických škol „Náš Smer“vycházející nákladem 5 000 výtisků.

Jeho bohatý společensko politický a literárně publicistický život je nečekaně ukončen 3. dubna 1938 po srážce auta s motorovým vlakem, na železničním přejezdu u obce Strážky v okrese Kežmarok, když spěchal z jedné přednášky do druhé. V letošním roce od této tragické události uplynulo 70 let. Na Slovensku se říká: „ Jaký život, taková smrt.“ Za svého života si nedopřál klidu, pracoval do úmoru a ani jeho odchod z tohoto světa nemohl být jiný. Zahynul stejně tragicky jako jeho celoživotní vzor Milan Rastislav Štefánik.
Popel poslance a profesora Vladimíra Polívky je uložen na evangelickém hřbitově v Báňské Bystrici. Natrvalo se tak vrátil do kraje, kde se narodil jeho otec, do země, kterou tolik miloval a pro kterou za svého relativně krátkého života mnoho vykonal.

                                                                                    Josef Hůrka