Vše o městě

PhDr. David Jiří

* 26. 7. 1647 ve Zdicích 

† 10. 12. 1713 v Praze

Jiří David, jezuita, univerzitní profesor hebrejštiny, misionář a autor první ruské mluvnice pro Čechy, se narodil v rodině zdického sedláka Jana Davida, matka se jmenovala Dorota. Pokřtěn byl  pravděpodobně v místním kostele. Měl čtyři bratry: Šimona (*1632), Daniela (*1633), Linharta (*1635), který později hospodařil na otcovském gruntu, a Šebestiána. Ladislav Zvonař (Zdické noviny č.: 98, 2000) identifikoval rodný dům Jiřího Davida jako pozdější čp. 7, dnes hostinec „U Zímů,” před tím „U Pelců“ a ještě dříve „U Honzů“.

David ve Zdicích pravděpodobně navštěvoval i farní školu. Gymnázium pak vystudoval u jezuitů v Praze a jako abiturient se stal v roce 1664 členem řádu Tovaryšstva Ježíšova. Noviciát prodělal v Brně a oddal se vědeckému školení ve vyšších vědách. O několik let později vykonal v Březnici opakovací humanitní kurz Na pražské univerzitě u sv. Klimenta studoval církevní filozofii. Od roku 1670 učil tři roky na řádovém gymnáziu. V roce 1674 zahájil bohoslovecká studia na olomoucké univerzitě a po ukončení studií byl vysvěcen na kněze (1677). Na začátku 80. let 17. století je P. David profesorem rétoriky na akademickém gymnáziu v Olomouci, stává se i docentem   hebrejštiny na olomoucké univerzitě, ale často vypomáhá jako misionář v Domaželicích u Holešova. Dne 11.1.1680 se po promoci stává doktorem filozofie.

Roku 1682 působí jako ministr olomoucké koleje, kde se stará o stravování a ošacení, dohlíží na zdravotní stav členů a současně působí jako zpovědník. V tomto roce složil i v kostele P. Marie v Brně slavnou profesi čtyř řádových slibů. Jeho dávnou touhou bylo odejít jako misionář do východní Asie a několikrát o to i prosil P. generála řádu v Římě. Určitě měl pro to předpoklady. Kromě rodného jazyka uměl David latinsky, německy, italsky, hebrejsky  a  později ovládal i ruštinu. Byl určen pro katolickou misii v Moskvě (1686-89). Když se na Rusi ujal vlády Petr Veliký, moskevský patriarcha vymohl u nového panovníka rozkaz k vyhnání jezuitů z Moskvy. Po návratu do vlasti se P. Jiří David stává ředitelem řádového gymnázia v Březnici, působí však také v Jičíně, Telči a Klatovech. Projevil se také literárně. Vydal jednu z prvních západoevropských ruských mluvnic a další díla s náboženskou tématikou.

V roce 1713 byly Čechy zasaženy velkou morovou epidemií, která si vyžádala tisíce obětí. David od 5. října slouží nemocným v lazaretu na Novém Městě na Zderaze. Sám je brzy nakažen morem a 10. prosince 1713 umírá ve věku 66 let. Pohřben byl hned druhého dne u kostela sv. Vojtěcha na Novém Městě pražském.

Zdroj: Pavel Dušánek. ZDICE RODÁCI A OBČANÉ, Město Zdice, 2005

* 20. 4. 1851 ve Zdicích

+ 7. 9. 1898 v Kyjevě

Karel Prokš, význačný cukrovarník a vynálezce, se narodil ve Zdicích v čp.45 jako jedno z pěti dětí v druhém manželství otce Josefa Prokše a Kateřiny, rozené Froňkové, dcery rolníka z Korna. Otec Karla Prokše věnoval podstatnou část finančních prostředků do založení Rolnického cukrovaru v Berouně. Po několika úspěšných letech však cukrovar zbankrotoval a Josef Prokš přišel o veškerý majetek, včetně rodinného gruntu. Mladý Karel však v Rolnickém cukrovaru poznává taje výroby cukru. Nejprve vystudoval reálné gymnázium a následně i vysoké učení technické Univerzity Karlovy v Praze.

Nastoupil jako strojní inženýr u firmy Breibfeld a Daněk v Praze, která se zabývala výrobou technologie cukrovarů a jejich výstavbou nejen v tehdejším Rakousku, ale i v zahraničí. Ing. Karel Prokš byl jmenován zástupcem firmy, vrchním inženýrem výstavby cukrovarů na Ukrajině. Sám se věnoval technologickým procesům výroby cukru a současně přicházel s novými nápady na jejich modernizaci. V té době si nechává patentovat zařízení kalolisů , v nichž se filtrací přes plachetky nebo jutu odděluje cukerná šťáva od kalů. Mechanický ceďák kalový, dodnes v odborné literatuře nazývaný Prokšův , je určen k oddělování těžké šťávy od syrobů.

Svými patenty si Ing. Prokš zajistil evropské prvenství. Působením na Ukrajině zbohatl a ještě před smrtí svého otce (1875) stačil odkoupit v dražbě rodinných grunt (včetně čp.45), o který otec přišel bankrotem berounského cukrovaru. Ing. Karel Prokš byl zván do odborných společností, mj. navštívil Petrohrad, Moskvu a další města. Usilovně pracoval, přestože u něj lékaři zjistili tuberkulózu. Zákeřná choroba ukončila jeho život naplněný prací ve věku 47 let. Do hrobu v rodných Zdicích byl Ing. Karel Prokš uložen až několik let po své smrti - v roce 1905.

Zdroj: Pavel Dušánek, ZDICE RODÁCI A OBČANÉ, Město Zdice, 2005 

P. Vorel Josef

* 13. 11. 1801 v Opočně

+ 19. 12. 1874 ve Zdicích

Josef Vorel, kněz, buditel a hudební skladatel, se narodil v Opočně, kde získal i základní vzdělání. Jeho otec Jan byl učitelem na tamní farní škole. Josef Vorel nastoupil roku 1813 na piaristické gymnázium v Rychnově nad Kněžnou, pokračoval v Praze studiem filozofie a teologie. Na kněze byl vysvěcen roku 1825. Jako kaplan působil v Cerhovicích, Žebráku a Počaplech, v dubnu 1835 přichází do Zdic. Jeho velkým osobním přičiněním se po 150 letech stala zdická fara samostatnou. P. Vorel byl v roce 1846 jmenován farářem. Rád hrával na klavír, skládal písně, kostelní zpěvy a dokonce i taneční kusy. Pro zdické divadlo a zpěvácký spolek skládal písně.

Spolu s učitelem Machálkem založil v roce 1857 vlasteneckou čtenářsko-pěveckou besedu Zdík. V kostele měl velmi dobrý sbor a orchestr. Na zdické faře se stýkal se známými vlastenci a buditeli, jako byli např. Chmelenský, Jungmann, Hněvkovský, bratři Nejedlí, Sedláček, Tomek, Erben a další. S K. J. Erbenem společně pracovali na jediné divadelní hře Erbena – Sládci. Hudební tvorba P. Josefa Vorla byla ve své době významná a velice populární. V Praze vyšlo r. 1834 tiskem jeho Šestero písní pro jeden hlas s průvodem piana, z duchovních skladeb Ave Sancta Maria, Ježíši skrytý v svátosti, Maria svatá Panna apod.

Do dnešních dob se zachovala píseň Nad Berounkou pod Tetínem, dále jsou známé Vorlovy písně Že peníze světem vládnou, Pijme pivo s bobkem, jezme bedrník, Baso, baso bruč a další. P. Josef Vorel, jehož bohatý život byl naplněný vlastenectvím, hudební tvorbou a kněžskou činností, zemřel ve věku 73 let. Pohřben byl na zdickém hřbitově. Zásluhou studentů vysokých škol, kteří byli sdruženi v krajinském spolku Jungmann, byla v roce 1882 na zdické faře odhalena pamětní deska P. Josefa Vorla.

Zdroj: Pavel Dušánek, ZDICE RODÁCI A OBČANÉ, Město Zdice, 2005 

Prof. MUDr. Schöbl Otto

* 27. 8. 1877 ve Zdicích
+ 11. 10. 1938 v Tokiu

Otto Schöbl, lékař – bakteriolog, vysokoškolský pedagog a vědecký pracovník, se narodil ve Zdicích v čp. 116. Jeho otec František byl přednostou stanice Západní dráhy ve Zdicích, matka Josefa, byla dcerou hutního ředitele v Kladně. Otto František Jan Schőbl (tak se jmenoval celým jménem) začal navštěvovat obecnou školu ve Zdicích, ale gymnázium již studoval v Domažlicích, kam byl otec pravděpodobně služebně přeložen. V roce 1898 Schőbl vstoupil na lékařskou fakultu české univerzity. Promoval o pět let později už jako asistent prof. Hlavy. Díky svým výzkumům vzbudil pozornost u amerických lékařů, kteří tenkrát studovali v Praze. MUDr. Otto Schöbl mluvil velmi dobře anglicky, současně toužil po habilitaci, ale prof. Hlava ji odmítl. Zahořklý Schőbl odjel do Ameriky ke známým, kteří mu pomohli k místu profesora bakteriologie na filadelfské univerzitě a k místu pracovníka v ústavu pro výrobu očkovacích látek.

Od roku 1912 se Schöbl věnoval výzkumu tropických chorob na Washingtonské univerzitě. Jako vedoucí bakteriolog byl vládou USA vyslán do hlavního města Filipín – Manily. Vědecká práce se mu zde dařila a v ústavu strávil 21 let. Jeho odborné práce byly publikovány a citovány v časopisech a monografiích. Uveřejnil 54 odborných prací s téměř dvaceti spolupracovníky různých národností. Zaměřil se především na původ a příčiny tropických chorob. Po velkém zemětřesení v roce 1925 prof. Schöbl byl vyslán Červeným křížem jako vedoucí výpravy do Tokia a Kalkaty. Následně přešel jako profesor bakteriologie na Tokijskou univerzitu. V Tokiu pracoval až do smrti. Prof.MUDr. Otto Schöbl zemřel v Tokiu ve věku 61 let, na neurčenou tropickou chorobu bez klinické a bakteriologické diagnózy.

Zdroj: Pavel Dušánek, ZDICE RODÁCI A OBČANÉ, Město Zdice, 2005 

JUDr. Rosa Václav Jan

* 1631 (1630) ve Zdicích

+ 9. 8. 1689 v Praze

Václav Jan Rosa, český vlastenec, významný právník, rada apelačního soudu, autor vynikající mluvnice zv. Čechořečnost a slovníku Thesaurus linquae Bohemicae, se narodil ve Zdicích. Otec se jmenoval Petr a byl zdickým konšelem v obecním zastupitelstvu. Matka Markéta byla dcerou místního pekaře. V rodině se narodilo celkem deset dětí. Vyššího vzdělání se dostalo Václavu Janovi. Nejprve navštěvoval městskou (partikulární) školu v Berouně.

Roku 1642 přešel na staroměstské jezuitské gymnázium do Prahy. Ve studiu pak pokračoval na artistické (filozofické) fakultě pražské univerzity. Studia úspěšně ukončil r. 1651 a byl prohlášen bakalářem. Nastoupil jako písař do zámecké kanceláře v Králově Dvoře. O rok později, po vykonaných zkouškách, získal Rosa titul magistra svobodných umění a filozofie. Koncem roku 1653 zahájil Václav Jan Rosa studia na právnické fakultě pražské univerzity. Po krátké době získává koncesi zemského advokáta a založil si v Praze soukromou kancelář. Znovu se pouští do studia a přípravy disertační práce. To se mu po obrovském úsilí podařilo v roce 1669, kdy byl prohlášen doktorem obojího práva.

Okamžitě se přihlásil do konkurzu na uvolněné místo rady apelačního soudu a nenašel přemožitele. V této době začíná Rosa publikovat výsledky svého dlouhodobého a ryze soukromého zájmu a studia – latinské mluvnice a stylistiky – Čechořečnost seu Grammatica linquae Bohemicae. Vyšla v letech 1670 a jsou mu zde přisuzovány puristické tendence. Věnoval se i vědecké práci v oboru filologie a působil jako básník a teoretik. Připravoval i velký slovník Thesaurus Linquae Bohemicae (Poklad jazyka českého), výrazně se uplatnil ve světské poezii. Ve státních službách, v privátní praxi a činností v městském zastupitelstvu si Rosa vybudoval takovou pozici, že byl navržen do rytířského stavu. Byly mu přidělovány zvlášť komplikované případy a procesy. Byl expertem ve výkladech českého městského a středoevropského práva. Vypracovával i jazykové expertizy.

Václav Jan Rosa uspěl jako kriminalista – vynálezce. Zavedl novou kriminalistickou metodu k identifikaci pachatelů, metodu otisku prstů, jejíž byl spoluautorem. Podařilo se mu, v rámci tzv. francouzské špionážní aféry, která vyvrcholila požárem Starého Města pražského, odhalit širokou spikleneckou základnu organizovanou Francouzi. Spiklenci se rozhodli Rosu otrávit v jeho vlastním domě. Atentát se zcela nezdařil. Šest týdnů po odsouzení všech špiónů, vrahů a žhářů JUDr. Rosa ve věku 58 let náhle umírá, pravděpodobně na opožděné následky atentátu. Ostatky byly uloženy v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze.

Zdroj: Pavel Dušánek, ZDICE RODÁCI A OBČANÉ, Město Zdice, 2005

Poncar Josef

* 14. 3. 1902 v Chodouni

+ 6. 11. 1986 ve Zdicích

Josef Poncar, hudební skladatel a kapelník se narodil v Chodouni u Zdic v čp. 148. Otec Josef byl topičem na lokomotivě a současně lidovým muzikantem. Hrál na trombón v kapele majitele sléváren v Komárově, knížete z Hanau. Josef Poncar navštěvoval obecnou školu v rodné obci, pak se vyučil truhlářem. Hudební nadání, které zdědil po svém otci, uplatnil již jako osmiletý, kdy spolu s bratrem hrál v otcově kapele. O tři roky později dokázal již vytvořit z chodouňských kluků vlastní kapelu. Uvádí se, že svoji první skladbu Při svitu složil ve svých 16 letech, o rok později pak jednu z nejznámějších Andulička.

Z pera hudebního skladatele Josefa Poncara vzniklo asi 150 skladeb, polek a valčíků, přibližně 50 jich vyšlo tiskem a mnoho nahrávek na gramofonových deskách. Nejznámější jsou: Chodouňská polka, Ten večer májový, Karlíčku můj, Modrá kukadla (Zdická polka), Přes dvě vesnice. Skladba Já nemám nic vyhrála v roce 1935 soutěž o nejlepší polku vyhlášenou gramofonovou firmou Ultraphon. Jednou z posledních Poncarových skladeb byl pochod Modrá armáda, kterou věnoval železničářům. Sám na dráze pracoval plných 33 let. Působil i 29 let v symfonickém orchestru pražských železničářů. Dirigoval regionální kapely, vystupoval i v televizních programech. Josef Poncar zemřel ve věku 84 let a pochován je na zdickém hřbitově. Po jeho smrti v roce 1997 byla na jeho rodném domě v Chodouni odhalena pamětní deska.

Zdroj: Pavel Dušánek, ZDICE RODÁCI A OBČANÉ, Město Zdice, 2005 

Prof. Polívka Vladimír

* 26. 5. 1893 ve Zdicích

+ 3. 4. 1938 v Kežmaroku

Vladimír Polívka, profesor, pedagog, politik a veřejný činitel se narodil ve Zdicích v čp. 123. Polívkův otec Stanislav byl rodem Slovák, povoláním byl učitel. Matka se jmenovala Veronika a pocházela ze Zdic. Od mladého věku otec vštěpoval mladému Vladimírovi lásku ke Slovensku. Po maturitě na reálce složil Polívka učitelské zkoušky. Učil na obecných školách na Berounsku. Věnoval se národopisným studiím, dokázal uspořádat výstavy.

Literárně zaznamenal pověsti, pohádky a zvyky podbrdského kraje. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 se mezi prvními přihlásil do služeb nového Slovenska. Vykonával učitelskou profesi na Spiši, později se stal definitivním profesorem na státním učitelském ústavu v Lučenci. Po vzoru svého otce prof. Polívka se politicky angažoval s orientací pro národní socialismus. Byl typickým představitelem Masarykovského Čechoslováka. Bohatá literární činnost a názvy prací to dokládají: Dr. M.R. Štefánik, národný bohatier, T.G. Masaryk, apoštol pravdy a boží bojovník, Deň slobody, Hus a jeho doba aj.

Od roku 1935 byl zemským důvěrníkem Čs. strany národně sociální, dvakrát byl zvolen poslancem Národního shromáždění ČSR (1929, 1935). Vladimír Polívka byl i na Slovensku velmi literárně činný, přispíval do krajanských časopisů v Jugoslávii a Americe. Dvakrát byl vyslán ministerstvem školství a národní osvěty do Jugoslávie. Prof. Vladimír Polívka tragicky zahynul ve věku nedožitých 45 let při srážce automobilu s motorovým vlakem u Kežmaroku. Pochován byl na evangelickém hřbitově v Bánské Bystrici.

Zdroj: Pavel Dušánek, ZDICE RODÁCI A OBČANÉ, Město Zdice, 2005

Ak. malíř Kreibich Vilém

* 6. ledna 1884 ve Zdicích

+ 27. listopadu 1955 v Praze

Vilém Kreibich, akademický malíř a designér, se narodil ve Zdicích v čp. 152. Otec Josef Kreibich se narodil v Duchcově a byl strojvedoucím na dráze. Matka Josefa pocházela z Prahy. Vilém navštěvoval obecnou školu ve Zdicích, později studoval na akademii výtvarných umění v Praze. Vybral si školu prof. Hanuše Schwaigra, který byla tehdy považována za nejlepší, protože Schwaiger kladl důraz na techniku malby. V roce 1907 Kreibich opustil akademii a jeho obraz Brněnský rychlík (1908) ukazuje ještě vliv secesní tvorby. Tvořil však i malby figurální a podobizny, ale nejraději zobrazoval lokomotivy a ruch na nádražích.

Zde se určitě projevil vliv profese otce a prostředí, ve kterém Kreibich vyrůstal. Zdice v té době byly významnou železniční křižovatkou. Názvy některých děl to dokládají , např. Topírna Michle (1901), Noční rychlík z Vídně (1912), Horská rychlíková lokomotiva řady 486.0 (1932), Albatros (1955) apod. Existence dolů na železnou rudu ve Zdicích pravděpodobně svým způsobem ovlivnila také Kreibichovu uměleckou tvorbu, což se projevilo na obraze Havíři při dolování (obraz byl v majetku Ministerstva veřejných prací v Praze).

Kreibich svá díla vystavoval v Praze U Topiče i v Baťově salónu ve Zlíně. V roce 1928 byl povolán do konstrukčního oddělení ministerstva železnic, kde se podílel na plánech nových parních lokomotiv. Na počátku 30. let se tak podařilo realizovat u rychlíkové horské lokomotivy řady 486.0 typické barevné schéma předválečných rychlíkových lokomotiv ČSD – tmavozelená lokomotiva s červenými koly a mosaznými pásy na kotli. Designérská práce Viléma Kreibicha dosáhla vrcholu v poválečných letech. Prosadil tehdy nevídané řešení : nejprve navrhl vnější vzhled lokomotivy řady 498.0 a teprve potom dostali konstruktéři Škodových závodů za úkol tento návrh realizovat.

Dosud obvyklý způsob byl opačný. Barevné schéma poválečných lokomotiv se změnilo – červená kola zůstala, ale zeleň nahradila modř. V důsledku poválečných politických změn se již nepodařilo uskutečnit podle Kreibichových návrhů parní lokomotivy nové, čtvrté generace. Řada jeho studií a návrhů nebyla realizována, tak jako nebyly realizovány uvažované konstrukce nových lokomotiv. Spojení malíře a designéra tak zákonitě končí s koncem stavby parních lokomotiv. Akademický malíř Vilém Kreibich zemřel v Praze ve věku 71 let a pochován je na hřbitově Na Malvazinkách v Praze.

Zdroj: Pavel Dušánek, ZDICE RODÁCI A OBČANÉ, Město Zdice, 2005

Doc. JUDr. Kadlec Vladimír, DrSc.

* 4. 10. 1912 v Praze

+ 3. 4. 1998 v Praze

Vladimír Kadlec, vysokoškolský pedagog, odborný publicista a veřejný činitel, se narodil v Praze na Žižkově. Kadlecův otec Bohumír byl strojvedoucím na dráze. Díky tomu se Kadlecovi přestěhovali do Zdic. Mladý Vladimír ve Zdicích získal základní vzdělání, v Berouně začal studovat na státním reálném gymnáziu a ukončil je v roce 1931 s vyznamenáním. Kadlec pokračoval ve studiu na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Po dokončení působil na Vysoké škole ekonomické na katedře národního hospodářství, zvládl několik jazyků, cestoval po kontinentech. Vydal několik odborných knih, byl autorem některých matematických modelů v ekonomii. Od roku 1966 byl rektorem Vysoké školy ekonomické v Praze, v dubnu 1968 se stal ministrem školství. Na svém postu intenzivně připravoval reformu celého školství. Po srpnovém zásahu vojsk Varšavské smlouvy v tehdejší ČSSR postupně odešli z veřejného života všichni „exponenti krizového období“ ve společnosti. Ministr Kadlec byl mezi nimi a musel odejít mezi prvními. V roce 1970 doc. Kadlec se zapojil do disentu, stal se jedním z prvních signatářů Charty 77. Doc. JUDr. Vladimír Kadlec, DrSc. zemřel v Praze v roce 1998 ve věku 85 let a pohřben je v rodinném hrobě na Křivoklátě.

Zdroj: Pavel Dušánek, ZDICE RODÁCI A OBČANÉ, Město Zdice, 2005 

Prof. Gärtnerová Marie

* 16. října 1877 ve Zdicích

+ 22. února1965 v Kařezu

Marie Gärtnerová, česká operní pěvkyně, tanečnice, hudební pedagožka a profesorka, se narodila ve Zdicích v čp. 52. Její otec Emanuel Gärtner pracoval jako řidič vlaku, později jako vrchní konduktér na dráze. Matka Antonie pocházela z mlynářského rodu od Rakovníka. Oprávněně lze předpokládat, že základní vzdělání získala Marie Gärtnerová ve svém rodišti. Od svých patnácti let se již věnovala studiu hry na klavír u Karla Slavkovského a Josefa Jiránka, hudební teorii pak u Vítězslava Nováka a zpěvu na Pivodově pěvecké škole. Studium zakončila státní zkouškou ze zpěvu a klavíru. Jako operní pěvkyně v začátcích zpívala pod jménem Romanová.

Svoji uměleckou dráhu začala jako altistka v opeře v Lublani v letech 1901-1902, následně dva roky působila v novém českém divadle v Plzni, kde se však výrazněji neuplatnila. Přeškolila se na vysoko dramatický soprán ve francouzsko – italské škole u madame Francové – to bylo v letech 1902 – 1906. Brzy vyspěla ve znamenitou pěvkyni, především Straussových dramatických děl. Působila v opeře v Kolmanu, Barven a zejména ve Štrasburku (1910 – 1919), pohostinsky vystupovala v Drážďanech, Vídni, Lipsku, Berlíně, Amsterodamu, Haagu, Rotterdamu, Bernu, v německém divadle v Praze a jinde. Její pěvecké vystoupení vysoko oceňoval Richard Strauss, v jehož operách Elektra, Salome a Růžový kavalír dosáhla velkých úspěchů. V repertoáru měla čtyřicet velkých úloh. Vedle pěveckých rolí ve svých úlohách také tančila.

Roku 1920 se Marie Gärtnerová stala učitelkou zpěvu na městské hudební škole v Plzni. Pak působila na plzeňské Hudební škole B. Smetany (1934 – 1959), tedy více jak 22 roky s přestávkou v letech 1951/54, kdy byla pěveckou poradkyní v divadle v Prešově. Upřímné přátelství ji vázalo k národnímu umělci Jindřichu Jindřichovi a také k pěvci Pavlu Ludikarovi. Profesorka Marie Gärtnerová byla výbornou sopranistkou. Bylo-li třeba, doprovázela se sama na klavír dokonce v nejtěžších partiích. Od roku 1960 žila Marie Gärtnerová v Pětidomí v Kařezu v rokycanském okrese, kde 22.února 1965, ve věku nedožitých 88 let, zemřela. Pochována byla do rodinného hrobu na novém hřbitově ve Zbiroze.

Zdroj: Pavel Dušánek, ZDICE RODÁCI A OBČANÉ, Město Zdice, 2005