#
#

Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de
Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Za živým maskotem Švýcarska

Typ: ostatní
Z cest mezi alpskými velikány

Poslední pohlednice z překrásného Švýcarska patří pohoří Alp, které odděluje tuto zemi od Itálie a Francie. Před námi je nejdelší trasa a proto vyjíždíme za ranního svítání. Cesta vede podél jezera Thunersee směrem k městu Zwesimmen a dále do Symbol Švýcarska, jejich bank a podniků – alpský bernardýnAigle. Po levé straně cesty míjíme vápencové pásmo podobné skalnímu útvaru pod Koněprusy jen s tím rozdílem, že je o pěkných pár stovek metrů vyšší. Tady se nachází nejvýše položené krasové útvary v Evropě, vytvořené erozí vápence vodou v úctyhodné výši 3200 metrů. Míjíme hrad Vaud, který patřil Savoyjskému rodu a kde je dnes umístěno vinařské a solné muzeum. Z městečka Martigny začínáme pomalu stoupat až do výše bezmála 2500 metrů nad mořem k světoznámému průsmyku Svatého Bernarda. Průsmyk znali již staří Keltové a Římané kteří se tudy přes horský průsmyk z jihu valili do střední Evropy. Tuto dobu připomíná kamenný kříž umístěný na italské straně, kde původně stál chrám z římské doby. Průsmyk tvoří přirozenou Celnice v průsmyku Svatého Bernarda mezi Švýcarskem a Itáliíhranici mezi Švýcarskem a Itálií s nejvýše položenou celnicí v Evropě. Největším objektem v průsmyku je klášter, který slouží jako hospic pro mnichy. Klášter je znám chovem mohutných alpských psů bernardýnů i jejich cílevědomým výcvikem k záchraně zbloudilých turistů v zimních vánicích, případně při vyhledávání obětí sněhových lavin. Dosahuje výšky 70 cm a chová se v dlouhosrsté a krátkosrsté podobě. Mohutný pes obyčejně se soudkem rumu na krku se stal pro většinu bank a firem ve Švýcarsku reklamním maskotem.

Klášter v průsmyku Svatého Bernarda ( hospic pro mnichy a místo kde se chovají alpští bernardýniJednotliví psi dodnes chovaní v klášteře jsou rozděleni do kategorií podle toho, kolik který pes zachránil v horách ztracených turistů. Za naší přítomnosti byl primus mezi ostatními pes, který zachránil 11 nešťastníků před jistou bílou smrtí.
Krásný výhled na valiskou část Alp a masiv vrchů kolem Mont Blancu je nám odměnou za závratě z prudkých zatáček nad skalními srázy spadajícími do hlubokých alpských údolí. Ač je červenec kolem nás všude sníh a všechny horské štíty odráží sluneční paprsky od věčného sněhu a ledu. Dnešní turisté již průsmykem neprojíždí a využívají při cestě do Itálie dálničního tunelu o tisíc metrů níže. Ten byl slavnostně otevřen v roce 1964 a jeho délka skalním masivem dosahuje 5400 metrů.
O co bylo stoupání do Svatobernardského průsmyku přece jen pozvolnější, o to klesání směrem do Itálie je mnohem prudší. A tak se mnohý z nás přistihl jak raději zavírá oči, aby nemusel hledět do bezedných skalních propastí. Vše dobře dopadlo a po necelé hodině klesání přijíždíme do městečka Aosta, které založili Římané již 25 let před naším letopočtem. Cestou italským údolím směrem na západ míjíme četné vinice rozprostřené na jižních svazích Alp i celou řadu středověkých hradů jako strážních objektů na trvale frekventované cestě mezi jihem a severem Evropy. Po třech hodinách pobytu v Itálii mizíme v tunelu Entreves, který prochází pod Mont Blancem do Francie. Byl otevřen v roce 1965 a dosahuje úctyhodné délky 12600 metrů. Než domyslíte co lidského úsilí, umu a obětí si vyžádalo toto obdivuhodné dílo tunelářů oslepí vás jas odpoledního slunce na francouzském území. Ještě několik zatáček a vjíždíme do alpského sportovního střediska Chamonix, které se rozprostírá ve výši 1035 metrů nad mořem. Město se stalo dějištěm zimních olympijských her v roce 1924. Je plné zeleně, drahých hotelů, obchodů s důvtipnými upomínkovými předměty, převážně z keramiky. Nejkrásnější je však výhled na nejvyšší horu Evropy Mont Blanc dosahující 4810 metrů nadmořské výšky. Na jeho vrchol se také s podstavce pomníku na náměstí v Chamonix dívá jeho první přemožitel z roku 1786, lékař Jacques Balmat spolu se svým nejmenovaným horským průvodcem.
Pozdní odpoledne a omezené finanční prostředky nás nutí jen k procházce po hlavní třídě, k prohlídce výkladních skříní a menších obchodních domů. Přesto se každý z nás co chvíli zastaví a vzhlíží k obrovskému masivu Mont Blancu pokrytého v jeho hořejší třetině ledem a sněhem. Modré nebe a zapadající slunce dává vrcholu hory vznešenou krásu a majestátnost. Je to také poslední rozloučení s alpskými velikány a nazítří i s překrásnou zemí – Švýcarskem.
 
                                                                                   Josef Hůrka 

Vytvořeno: 22. 9. 2011
Poslední aktualizace: 22. 9. 2011 00:00
Autor: