#
#

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de
Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Volha

Typ: ostatní
O významné vodní cestě

Snad každá země na světě má svou národní řeku. Pro nás je to Vltava, pro ruský národ řeka Volha. Pramení na západ od Moskvy na Valdajské plošině, kde rovněž vznikají další velké ruské řeky Dněpr a Západní Dvina. Odtud směřuje na sever, aby posléze obrátila svůj směr definivně na jih země a ukončila svoji dlouhou pouť napříč Ruskem v teplých vodách Kaspického jezera.

Není bez zajímavosti, že již v 9. století prvními prokazatelnými uživateli této řeky byli Vikingové, kteří se ze severu dostávali po Volze na jih a dále pak do arabských zemí, či do vzdálené Indie a Číny. Byli to právě oni, kteří založili a užívali mnoho osad podél řeky, ze kterých postupem staletí vznikala významná ruská města.
Vracel jsem se k této řece po několik let v souvislosti s účastí československých podniků na výstavbě magistrálního plynovodu Orenburg. Stala se pro mne na několik let jedinou řekou ve které jsem měl možnost se v letním období vykoupat. Pokud jste si při odpočinku chtěli zachovat soukromí, museli jste najít vhodný prostor především pro ukrytí auta. Rusové jsou lidé velice společenští a spatří-li na břehu auto můžete si být jisti, že během krátkého času se váš vyhlídnutý prostor změní ve veřejné koupaliště s bezpočtem lidí. Na tom by nebylo nic špatného, leč obě pohlaví dopřávají osvěžení svému tělu nejen vodou, ale i vodkou.
Čtyřkilometrová šíře Volhy v nás budila úctu i respekt. Jen několik kilometrů za Volgogradem, nad mohutnou přehradou dosahovala šíře až 25 km a vytvářela mohutné jezero táhnoucí se několik stovek kilometrů proti proudu.
V době naší přítomnosti bylo na dno řeky Volhy položeno 4 200 m potrubí transevropského plynovodu vedeného z dnešního Kazachstánu do České republiky a zemí západní Evropy. Potrubí se na speciální lodi svařovalo a postupně ukládalo do vyhloubené rýhy na dně řeky. Aby tlakem plynu nevyplulo zpět na hladinu bylo ještě zatěžkáno železobetonovými kvádry. Pro jistotu a bezpečnost provozu je potrubí na dně Volhy zdvojeno. 
Rusové si od vodní plochy nad přehradou slibovali závlahu stepních celin. Dešťové srážky se však v předpokládaném prostoru neuskutečnily. Naopak zvýšené srážky zaznamenali meteorologové v předhůří Kavkazu. Dalším negativním důsledkem přehrad na Volze bylo přerušení přirozeného tahu jeseterů ze severu na jih a opačně, čímž došlo k značnému úbytku volžského kaviáru na světových trzích, který byl do té doby „vyvažován zlatem“. Ani vybudovaná zdvihací bazénová zařízení na přehradách nemohla zabránit úbytku této vzácné ryby. A tak jediným přínosem je získaná laciná elektrická energie, neboť 24 turbin ve Volgogradské přehradě, v důsledku celoročního dostatku vody, může pracovat nepřetržitě. Nezanedbatelné je i spojení obou břehů pro automobilový a železniční provoz.
Na zvláštní povolení jsme si mohli prohlédnout mohutné vodní turbiny uvnitř elektrárny. Svou velikostí a rozsahem to byl pohled do katedrály 21. století. Na čelní stěně byla umístěna několika metrová fotografie přehrady pořízená z výše 150 km, kterou věnovali američtí astronauti městu Volgogradu při jeho návštěvě. Rozpoznali jste na ni typy a barvu aut, která v danou chvíli přejížděla po koruně přehrady, ale i šrouby na pražcích železniční tratě. Aby sovětský režim nepropagoval vyspělost americké techniky byla fotografie umístěna do těchto prostor, které navštívilo jen několik jednotlivců.
Vůbec Sovětský svaz byl zemí paradoxů. Zatím co Volhu brázdily moderní říční lodě, jak za dob carů kmeny jehličnatých stromů ze severních oblastí se individuálně plavily na jih země, kde dřevní hmoty byl nedostatek.. Podél vodního toku byli dozorci, kteří na přiděleném úseku dlouhým bidlem odstrkovali od břehů uvízlé kmeny zpět do proudu řeky. K jednomu z nich jsme s řidičem ve stepi zabloudili. Přivítal nás srdečně, neboť celý život žije na desítky kilometrů vzdálen od civilizace. Podle jeho vyprávění nebyl ve válce, v životě viděl letadlo jen na obloze, ve vlaku nikdy nejel, v žádném městě nikdy nebyl. Jednou za měsíc mu loď přiveze plat, který promění na téže lodi za potraviny, nebo předměty denní potřeby. Stejně jeho převážnou stravou byly po celý rok nalovené ryby.
Zvláštní kouzlo, ale i národohospodářský význam má Volha v zimním období. Silný led umožní překonat řeku kdekoliv, kde je toho pro lidi a jejich vozidla zapotřebí. Ušetří tak stovky kilometrů nutné k překonání řeky po mostech, nebo při použití služeb ojedinělých lodních převozníků. Zásadou jízdy na ledě je být nepřipoután, nemít u auta zamčené dveře a být vždy připraven okamžitě auto opustit. Není bez zajímavosti, že traktory a nákladní vozy, pokud to nebránilo v jejich řízení, měly prostrčený okny silný kmen, aby se při propadu vozidla rozložila zátěž na větší plochu ledu, prodloužil se čas k opuštění vozidla, případně nedošlo ke ztrátě dopravního prostředku. Za dobu mých zimních pobytů jsem po ledové autostrádě Volhy nebo Donu bezpečně ujel stovky kilometrů, aniž bych byl svědkem jediné mimořádné události.
Volha však zůstane v paměti lidstva především zapsána jako řeka u jejíž břehů se definitivně zhroutil mýtus o vítězství německých fašistických armád. „Za Volhou už není země“ se stalo krédem obránců města, kterým se za obrovských lidských a materiálních obětí podařil zvrat v chodu válečných událostí, na jehož konci za spoluúčasti Spojenců, byla definitivní porážka hitlerovského Německa. 
 
                                                                                    Josef Hůrka

Vytvořeno: 15. 11. 2011
Poslední aktualizace: 15. 11. 2011 00:00
Autor: