#
#

Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de
Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Rybář od řeky Berounky

Typ: ostatní
O významném spisovateli a sportovním novináři

Je jarní večer. Nad řekou Berounkou se rozhostilo ticho. Stejné ticho, které prožil významný český spisovatel a sportovní novinář Ota Pavel, za zamřížovaným oknem pražského ústavu v Bohnicích, na sklonku svého smysluplného života. Ale začněme od počátku.

Narodil se v židovské rodině Leo a Hermíny Popprových, jako třetí syn. Byla to obyčejná rodina se zájmem otce o obchodování. Nebylo proto divu, že v době nezaměstnanosti v třicátých letech, přijal úděl podomního prodavače světoznámých vysavačů Elektrolux.

Otcovy osudy v úloze pocestného prodejce s mírnou nadsázkou a jemu vlastním humorem vykreslil Ota Pavel ve své snad nejslavnější povídce „Smrt krásných srnců“.

Jako každá městská rodina, toužili i oni po venkovském zázemí pro dny sváteční. Toho se jim dostalo na řece Berounce v Bránově, s vyhlídkou na známou restauraci „U rozvědčíka“, v domě převozníka Proška. Hluboký vztah otce k této řece a zvláště pak k náruživému rybaření, přešel z otce na syna. Vztah k přírodě mistrně vyjádřil Pavel ve svých povídkách „ Jak jsem potkal ryby“ a „ Zlatí úhoři“.

Potíže první republiky, díky otcově podnikavosti, s úsměvem překonali. S příchodem německých armád do Československa se jejich život rázem změnil v nedýchatelné peklo. Jako většina židů přišli i o to málo co měli. Zbylo jediné – přežít.

Vyjma malého Oty a matky Hermíny, skončili oba bratři a posléze i otec v koncentračních táborech. Osud byl k jejich životům milostiv, na rozdíl od většiny příslušníků židovské komunity. Vrátili se koncem války, s citelně oslabeným zdravím.

Otec s matkou zakoupili starší domek v Radotíně. Ota se vrhnul, zvláště po vojenské službě, do praxe sportovního novináře. Společně věřili, že nové poválečné uspořádání v Evropě i vývoj v samotném Československu, směřuje k spravedlivějšímu společenskému řádu pro všechny.

Prvního hlubokého zklamání se jim dostalo v padesátých letech, v době nezákonných procesů. V té době rozčilený otec vytesal sekerou na dřevěná vrata rodinného domku v Radotíně Davidovu šesticípou hvězdu, označení které povinně nosili lidé židovského původu v době nacistické okupace. Na štěstí pro autora to prošlo bez následků. Po této epizodě, až do konce svého života, se přestal o politický vývoj v zemi zajímat.

V té době spojil mladý Ota svůj život se sekretářkou Československého rozhlasu Věrou a rázem se stal otcem dvou synů, ke kterým později přibyl třetí syn Jiří. Stala se mu nejenom dobrou životní partnerkou, ale i první posluchačkou a kritikem jeho povídek.

Za své novinářské praxe se seznámil s osudem významných československých sportovců. Pokud si vybral některé sportovce pro obsáhlejší článek nebo povídku, chtěl se do všech podrobností seznámit s přednostmi a těžkostmi tohoto sportu.

Několik dnů i týdnů žil v jejich přítomnosti, sdílel s nimi alespoň na krátký čas jejich osudy. Tak vznikly povídky o významných cyklistech Závodu míru, Janu Veselém a Janu Kubrovi. Vybral si je právě proto, že společnost ve které žili a pro kterou závodili si jich vážila jen pokud vítězili. Když oba závod vzdali, Veselý pro úplnou vyčerpanost /1956/ a Kubr pro začínající tuberkulosu /1957/, byli jim tituly zasloužilých mistrů sportu odebrány. Je zásluhou Oty Pavla a ostatních novinářů, že jim oba tituly byly v roce 1965 opět navráceny.

V jeho povídkách defilovali všichni významní sportovci té doby. Emil Zátopek, nejlepší závodník všech dob na běžeckých tratích, mnohonásobný vítěz na Olympijských hrách, Eva Bosáková gymnastka, Jiří Raška, olympijský vítěz ve skoku na lyžích a nespočetná řada dalších sportovců, která proslavila jméno Československa ve světě. S fotbalovým klubem Dukla Praha navštívil Spojené státy americké a napsal překrásnou knihu „Dukla mezi mrakodrapy.“

Ota Pavel, který prožil německou okupaci jako malý chlapec, s tíhou odpovědnosti dospělého člověka za sebe i mámu, byl následnými osudy svých sportovních přátel a kamarádů po v pádu „bratrských armád“ do Československa v roce 1968 šokován. Hrdinové jeho povídek byli odsouzeni k trvalému zapomnění.

Nervové vyčerpání, kterému byl celý život vystaven, vyústilo ve vážnou duševní chorobu. Jak sám napsal, zatáhl se mu na zimní olympiádě v Insbruku mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp. Přál si, aby se rozsvítilo velké světlo a zahnalo mlhu. Šel proto do hor zapálit nad Insbrukem selské stavení. Když vyváděli krávy a hřebce z chléva, aby neuhořeli, dorazila rakouská policie. Nasadila mu pouta a odvedli do údolí, odkud jej přes Dvořiště poslali pražským lékařům.

Je s podivem, že jeho nejkrásnější povídky vznikly právě v prostorách ústavu, nebo v domácím ošetřování, ve dnech, kdy se mu vrátil rozum. Trvalo to plných pět let.

Zemřel na srdeční zástavu v roce 1973. Bylo mu 43 let.

Vydání svých posledních knižních povídek se nedočkal. Nedočkal se ani překladu a vydání v deseti zemích světa. Po jeho smrti se i vzdáleném Japonsku mohli dočíst o krásách řeky Berounky a lidech z Křivoklátska. Svým dílem přispěl do zlatého fondu české moderní literatury.

„Když jsem tak seděl u zamřížovaného okna a takhle ve vzpomínkách rybařil, bylo to až bolestivé. Musel jsem s krásou přestat a myslel jsem na to, že na světě je také špína, hnus a kalné vody, abych přestal toužit po svobodě. Konečně jsem přišel k tomu pravému slovu. Svoboda. Rybařina je především svoboda. Jít celé kilometry za pstruhy, pít vodu ze studánek, být svobodný alespoň na hodinu, na dny, anebo dokonce na týdny a měsíce. Svobodný od televize, novin, rádia a civilizace.

 

Chtěl jsem se stokrát zabít, když už jsem nemohl dál, ale nikdy jsem to neudělal. Snad v podvědomí toužil ještě jedenkrát políbit na rty řeku a chytat stříbrné ryby. To rybařina mě naučila trpělivosti a vzpomínky mi pomáhaly žít.

Josef Hůrka

 


Vytvořeno: 4. 5. 2012
Poslední aktualizace: 4. 5. 2012 00:00
Autor: