#
#

Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de
Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Nešťastné lásky Jana Nerudy

Typ: ostatní
O osudu čtyř milovaných žen básníka obrozenecké doby Jana Nerudy

Láska k ženám neodmyslitelně patří k literátům, básníkům a umělcům dnes stejně jako v minulých stoletích. Tvořivou inspiraci kterou jim přináší , nemusí vždy končit šťastně, o čemž svědčí osud čtyř milovaných žen básníka obrozenecké doby Jana Nerudy /1834 - 1891/.

K jeho první lásce patřila Anna Holinová, švadlena z měšťanské rodiny. Ač byla z Prahy, převážnou část roku trávila u své babičky v Novém Kníně. Nerudovi, kterému bylo 23 let, nezbývalo než za ní cestovat přes Dobříš do Knína. Převážně však o jeho lásce k Anně vypovídají dopisy, ve kterých jí vyznává lásku, spolu s informacemi o dění v Praze. Když Anna Nerudovi odepsala a ve 25 řádcích udělala 38 chyb, jeho láska k Holinové ochladla. Anna jezdila do Nového Knína po celý život a místní škole odkázala četné knihy a písemnosti mimo jiné i ty, které dostala darem od Jana Nerudy.

Druhou velkou láskou básníka se stala dcera továrníka a poslance Josefa Macháčka, který sídlil na zámku v Králově Dvoře. Jeho tři dcery, Jindřiška a dvojčata Marie Terezie a Terezie Marie jezdily často do Prahy za svojí tetičkou, herečkou Otylií Malou, později provdanou Sklenářovou. K třístému výročí Shakespearova narození vystoupily obě mladší dcery na jevišti Prozatímního divadla /1864/. Neruda ve svých 38 letech se zamiloval do Terezie Marie. Z té doby se zachovaly vroucí dopisy a básně, které ochotně doručovala Otylie Malá do Králova Dvora. Několikráte se sešli v Praze, ale vždy za přítomnosti manželů Sklenářových. Pak se Terezie roztonala a roku 1865 zemřela na tuberkulozu. Její smrt se Nerudy hluboce dotkla. Poprvé si uvědomil, že mu nebude nikdy osudem dopřáno rodinného štěstí.

Terezie je pochována na hřbitově v Počaplích a její hrob opatřen nápisem „Naší Rézince“. Budiž občanům Počapel a Králova Dvora ke cti, že hrob je v každé roční době upraven a opatřen květy.

V pošumavském městečku Vlachovo Březí žil panský úředník Alois Tichý, jehož matka byla sestrou matky Jana Nerudy. Byl třikrát ženat a měl celkem 8 dětí. Z prvního manželství měl dceru Annu Ernestinu, jednadvacetiletou krasavici. V roce 1877 pozval Jan Neruda své tři neteře Aničku, patnáctiletou Terezii a o rok mladší Vilmu do Prahy. Pečlivě se o ně staral, chodil s nimi do divadel, společnosti, ukazoval jim historické památky. Dívky byly svým slavným strýcem okouzleny. Zvláště nejstarší Anička. Také srdce Jana Nerudy, tehdy 43 letého, vzplálo láskou k prsté dívce z Pošumaví. Po jejich odjezdu následovaly dlouhé láskyplné dopisy. Za rok se rozjel Neruda do Vlachova Březí a spolu s Aničkou prochodil šumavské hvozdy. Rodiče však náklonost básníka k podstatně mladší Aničce přijímali s vážnými obavami a tak milujícímu Nerudovi nezbylo nic jiného než vzájemný vztah ukončit. Na Aničku však nezapoměl. Také ona vzpomínala, ale později se provdala za hospodářského správce Práška. Ale tak už to v životě chodívá.

Tou nejniternější a nejdelší láskou byl vztah Nerudy k emancipované spisovatelce z Podještědí Karolině Světlé, provdané Mužákové, rodným jménem Johaně Rottové. /1830 - 1899 /. Vzájemné duševní souznění, společný zájem o tvorbu literatury a úcta k umění, kterým oba přispěli do pokladnice české kultury, vytvářela pevné pouto jejich vzájemného vztahu. Scházeli se v Praze, ale i ve Světlé v Podještědí, kde Karolina bydlela. Obrazem tohoto románu lásky, je opět vzájemná korespondence. Hlubokému citu k Janu Nerudovi, však bránila Karolině tehdejší společenská konvence, která neumožňovala řešit nemanželský vztah rozvodem. I tato velká láska skončila pro básníka bez nároků na společný život s milovanou ženou.

Přes všechna úskalí nešťastných lásek, není pochyb o tom, že každá z nich znamenala pro tvorbu básníka, literáta, kritika a novináře Jana Nerudu významnou inspiraci, která jej právem vynesla na post jednoho z největších českých umělců devatenáctého století.

                                                                                             Josef Hůrka


Vytvořeno: 22. 8. 2012
Poslední aktualizace: 22. 8. 2012 00:00
Autor: