#
#

Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de
Odeslat stránku e-mailem

Obsah

K pramenům plynu vážně i vesele

Typ: ostatní
Osobní zážitky a zajímavosti z nalezišt zemního plynu a z výstavby tranzitních plynovodů.

Přichází zimní období a do většiny našich domácností vstupuje teplo ze zemního plynu, který musel překonat tisíce kilometrů z nalezišť ze vzdáleného Kazachstánu, Sibiře, nebo z Norska. Při této příležitosti vzpomínám na dobu, kdy jsem byl tak říkajíc u toho, a vedle pracovních povinností zažil i neopakovatelné situace ve smyslu názvu tohoto článku.  

   Při jedné zimní inspekční cestě jsme vyjeli z Volgogradu, po koruně přehrady do města Volžského a pak do širých povolžských stepí směrem na Pallasovku. Byl krutý mráz - 3O °C, takže jsme byli zachumláni do kožichu s válenkami na nohou. Po několika hodinách jízdy stepí přehlédl náš řidič, nebo spíše vůbec neviděl, zavátou prohlubeň do které se náš terénní vůz zabořil. Skončili jsme na podlaze vozu, na štěstí bez vážnějšího úrazu, modřiny a boule nevnímaje. Dostat vůz vlastními silami z prohlubně bylo nemyslitelné, navíc se poškodil motor v důsledku čehož jsme neměli tolik potřebné teplo. Kolem dokola kam oko dohlédlo jen zasněžená pláň, bez jakékoliv známky života. Asi po třech hodinách jelo ve vzdálenosti asi tří kilometrů nákladní auto. V těchto končinách je nepsaným zákonem, že stojí-li ve stepi auto, je povinností k němu zajet a pozeptat se zda posádka odpočívá, či má auto poruchu. To se stalo i v našem případě. Ruský řidič nad naší situací pokýval hlavou a bez dlouhých řečí sjel po zadní části těla do prohlubně a uvázal tažné lano za  náš poškozený vůz. Sedl za volant náklaďáku a po několika neúspěšných pokusech vytáhl auto z výmolu. Podarovali jsme ho několika lahvemi českého piva, který povinně každý řidič vozil sebou, nasedli do vozu a taženi nákladním autem pokračovali v cestě do Pallasovky, kam měl cestu i náš ruský zachránce. Bohužel se z našeho vozidla stala pojízdná lednice. Na kost zmrzlí, tělesně i duševně vyčerpaní jsme v pozdních hodinách večerních konečně dorazili do cíle. Ihned se nás ujal český lékař, prohlédl modřiny a pohmožděniny a děvčata z kantýny nás rozehřála dobrým ruským čajem s českým rumem. 
   Každý nedopadl tak dobře jako my. Jeden z českých řidičů pro poruchu nákladního auta musel ve stepi přenocovat a za třeskutého mrazu si zachoval holý život jen tím, že celou noc pálil vše co mu z nákladního auta hořelo. Dřevěnou korbou počínaje, sedadly a pneumatikami konče. Druhý den ráno jej našli kamarádi, kteří po něm od půlnoci pátrali, když v předpokládaný čas nedojel do cíle. I tato mnohem dramatičtější příhoda končila šťastně.
   O naší zpáteční cestě rozhodl ředitel základny v Pallasovce, že se uskuteční vrtulníkem o který požádal svého kolegu na ruské kompresorové stanici. Po tříhodinovém letu jsme přistáli ve Volgogradě. Cestou jsem položil pilotovi otázku, podle čeho se v té stepní jednotvárné, zasněžené pustině řídí? Palubními přístroji? Nebo podle mapy, ale tu snad sebou ani neměl. Usmál se a sklonil vrtulník směrem k zemi, abychom dobře ze zadních sedadel přes něho viděli. Na zasněženém povrchu se táhly do dáli tři tmavé čáry, vzniklé nad třemi vedle sebe v zemi uloženými plynovody. Zemní plyn se v kompresorových stanicích stlačuje, čímž se značně ohřívá a po částečném zchlazení za kompresory odchází do potrubí o teplotě kolem 30 °C.  Množství tepelné energie v plynu obsažené ohřeje příkrov země a pokud je na povrchu sníh tak z části roztaje, čímž vzniknou ony čáry, které jako dálnice dovedou pilota nehostinnou pustinou až do cíle, pokud leží na trase plynovodu. Samozřejmě, kdyby nešlo o let nad plynovody je vrtulník vybaven orientační technikou, která jej bezpečně dovede do cíle. V daném případě ji však nepotřeboval. Ještě jednu drobnou zajímavost. Vzhledem k tepelné energii trvale vyzařované z potrubí na zemský povrch mohla by být během roku, za předpokladu dostatečné závlahy, nad plynovody dvojí až trojí roční úroda obilovin.
   Všechny jízdy stepí neměly šťastný konec. K té nejtragičtější patřila jízda tří odborníků ČKD a ZPA Praha v lednu 1978 mezi českými základnami Kalininská a Sochranovka, v donské stepi. Poblíž obce Kašary dostali v rychlé jízdě smyk na zledovatělém povrchu po kterém všichni na místě zahynuli. Cyril Talnági právě přiletěl z Československa a jako vedoucí montér měl převzít stavbu na Sochranovce, pro montáž plynových turbin a kompresorů. Na nové působiště už nedojel. O Atilovi Birovi a Josefu Pudilovi bylo známo, že si zaznamenávali čas potřebný k přejezdu z jedné kompresorové stanice na druhou a že sami mezi sebou soutěžili o nejkratší dobu potřebnou k zdolání této vzdálenosti. Místo tragické nehody pak připomínalo dřevěné odpočívadlo se schránkou v níž byly jejich podobenky. Snad každý kdo jel kolem položil na pietní místo kytičku, či zapálil svíčku.
    Jinou kapitolou byly nekonečné lety mezi Prahou, Moskvou a Volgogradem. Při jednom letu použil Aeroflot vojenský typ letadla, běžně na těchto linkách nepoužívaný. Cestou jsem se odebral na onu místnost, kam i císař pán chodil pěšky a hledal jsem ji nejprve v přední části letadla. Došel jsem až ke kabině pilotů, ale hledaná místnůstka nikde. V tom mě oslovila narychlo přiběhnuvší ruská letuška. Po přednesení prosby mne odvedla do zadní části letadla, kde se ona místnost nacházela. Tato dezorientace stačila k tomu, aby po celou dobu stála stráž u záchodu a pro zbytek cesty seděla za námi, letadlo nebylo plně obsazeno, až do Moskvy. Není vyloučeno, že jsme byli sledováni i na letišti Domodědovo, pokud jsme areál letiště neopustili. A to vše jen proto, že hledat životně důležité místo v blízkosti pilotní kabiny byl důvod k vážnému podezření.
   Mnohem veselejší příběh se přihodil mému kolegovi na cestě z Moskvy do Prahy, starším letadlem ČSA IL 14. Nahnul se ke mně a důvěrně sdělil, že jde vykonat potřebu. Let probíhal normálně, až do momentu kdy se v letadle ozval silný zvuk klaksonu, který doslova všechny cestující nadzvedl ze sedadel v domnění, že se letadlo během několika minut zřítí k zemi. Z kabiny pilotů vyběhl člen posádky a spěšně chvátal do zadní části letadla. Před záchodkem už stál můj kolega, napůl svlečený a s vytřeštěnýma očima rozmlouval s mužem v uniformě ČSA. Když se dooblékl a ustaraně si sedl vedle mne , hořel jsem nedočkavostí co se vlastně stalo. „Klidně si sedím“, začal své vyprávění „ a přede mnou vidím na desce tři tlačítka. Štítky, které pravděpodobně označovaly jejich funkci nějaký nenechavec odšrouboval pro svou potřebu. I zkusil jsem první tlačítko. Záchod poslušně spláchl. Zmáčkl druhé a uvedl do chodu ventilaci. To třetí bylo červené a jak jsem se právě dozvěděl je pro případ, že by se někomu udělalo natolik špatně, že by nebyl schopen si sám otevřít dveře. Po zmáčknutí se ozval vřeštivý zvuk klaksonu, který mě natolik vyděsil, že jsem vypadl z kabiny se staženými kalhotami. Toho ostatního už jsi byl svědkem. To je ale ostuda, viď,“ukončil své krátké, ale dojemné vyprávění. Až do Prahy jsem se smíchy držel za břicho.
 
Josef Hůrka    

Vytvořeno: 15. 11. 2011
Poslední aktualizace: 15. 11. 2011 00:00
Autor: