#
#

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de
Odeslat stránku e-mailem

Obsah

K pramenům plynu

Typ: ostatní
Osobní zážitky a zajímavosti z nalezišt zemního plynu a z výstavby tranzitních plynovodů.

V roce 1971 byl založen státní podnik Tranzitní plynovod a v návaznosti na to i příslušné útvary generálního ředitelství Československých plynárenských podniků s cílem vybudovat, na naše poměry v neskutečně krátkém termínu tranzitní plynovod od ruských hranic přes ČSR po hranice s tehdejší NSR a NDR. Postupem času, v důsledku dalších požadavků západních zemí na dodávky zemního plynu z tehdejšího SSSR, bylo rozhodnuto vybudovat z nově objeveného naleziště zemního plynu Orenburg plynovod na západní hranice SSSR. Na základě získaných zkušeností s výstavbou první větve tranzitního plynovodu v ČSR byl autor článku, mimochodem zdický rodák, pověřen řízením oddělení technické kontroly výstavby v odboru vládního zmocněnce pro výstavbu plynovodu Orenburg.

Mezi energetiky se říká: “Pro elektřinu musíš jít hluboko, pro plyn daleko.“ Mají tím na mysli uhelné a uranové doly, a v případě zemního plynu Sibiř, horkou step jižního Ruska a Kazachstánu, nebo oblasti Severního moře. Těmito nepříznivými skutečnostmi je dána i jeho stále stoupající cena.
Protože víc než dvě třetiny obyvatelstva ČR využívá dobrodiní zemního plynu, chtěl bych čtenáře seznámit s nalezišti zemního plynu, s výstavbou tranzitních plynovodů, spolu s některými zážitky a zajímavostmi získanými dlouholetou přímou účastí na těchto významných stavbách u nás i v zahraničí.
Výhradním dodavatelem zemního plynu k nám byl bývalý SSSR. Po historických změnách ve východní Evropě, je to pro ČR Rusko z jeho obrovských nalezišť Jamburk a Urengoj na Sibiři a Orenburg, který se nachází v jižních oblastech Ruska. Zatím co orenburské naleziště je v subkontinentálním pásmu, kde se letní teploty pohybují kolem 50 °C ve stínu, sibiřská naleziště za polárním kruhem vykazují v zimě – 50 °C a v létě max. + 10 °C. Těžba plynu a zejména budování plynovodů v těchto extrémních klimatických podmínkách je nejen technicky náročná, ale především pro lidský organismus nesmírně vysilující.
Někdy na podzim r. 1966 vyšlehl z vrtné věže č. 13 gejzír plynu. Orenburské ložisko bylo objeveno. O dva roky později se v divoké stepi nedaleko stanice Kargala objevily první zdi budoucího závodu, který měl kraj proslavit ještě výrazněji, než proslulé šátky ze srsti angorských koz. Za dalších 2 let proudí zemní plyn z Orenburgu plynovodem o průměru trub 1400 mm a délce 2750 km do ČSR a dále do států západní a jižní Evropy. Na této výstavbě se Československo podílelo v 70. a 80. letech spolu s bývalými státy RVHP. Byla to nezbytná podmínka pro zajištění dodávek zemního plynu do zemí východního bloku. Našemu státu připadl úsek v délce 556 km vč. 5 kompresorových stanic od obce Sochranovka na řece Donu až po město Palasovka na hranicích Ruska a Kazachstánu. Plynovod přetínal dva evropské veletoky Don a Volhu. S výstavbou dále souvisela realizace 1398 bytových jednotek pro obsluhující personál kompresorových stanic, velký opravárenský závod plynových turbin a kompresorů v Kamyšině, nemocnice v Antipovce a centrální výpočetní středisko plynovodu ve Volgogradě. Protihodnotu za tyto práce obdrží ČSR bezplatně po dobu 20 let 2,8 miliard m3 zemního plynu.
Pro názornou představu – realizace této největší investiční akce, kterou kdy ČSR uskutečnilo v zahraničí, si jen v letech 1975 – 78 vyžádala zajištění přepravy 5 415 železničních vagonů, 1 300 kontejnerů, 677 kamionů s nákladem nejrůznějších dodávek. Pro přepravu 24 483 pracovníků bylo zabezpečeno 283 speciálních letů na trase Praha – Kyjev – Volgograd a zpět.   
 
Palasovka :
Přílet vrtulníkem na kompresorovou stanici Pallasova, ležící na hranicích KazachstánuÚsek vyhrazený Československu se nacházel ve stepní oblasti. Palasovka, nejvzdálenější kompresorová stanice byla u města téhož jména, osídleného převážně Němci koncem 18. století. Na požádání carevny Kateřiny II. vyslala v roce 1766 Lipská akademie mladého přírodovědce Petra Simona Pallase do těchto končin obdělávat ladem ležící půdu. Po ukončení expedice napsal Pallas carevně, že se v této oblasti žít nedá, protože je tu slaná voda, půda prosolená a nejsou zde lesy ani zvířena. Přesto zde zůstala početná německá komunita.
Při útoku německých vojsk na Stalingrad sdělil někdo Stalinovi, že někteří Němci z Palasovky navázali s nimi kontakt. Stalin na základě této informace nechal německou menšinu žijící ve stepích za Volhou vystěhovat na Sibiř. Teprve v letech sedmdesátých, v době naší přítomnosti, se někteří původní obyvatelé vraceli zpět.   Oprávněnost tohoto nařčení se nikdy neprokázala.  
V dobách nedávno minulých začali obdělávat půdu za Volhou pod heslem „celiny“. Výsledek byl žalostný. Vysušená země bez dešťů nedávala požadovanou úrodu, a když byl po čtyřech letech vláhově příznivý rok, úrody bylo zase tolik, že ji nestačili sklidit a shnila na haldách.
Pohled na část čtyřkilometrové přehrady přes řeku Volhu u VolgograduOčekávání nesplnila ani vybudovaná volgogradská přehrada. Vedle bezesporu laciné výroby elektrické energie měla za cíl zavlažit stepní prostory za řekou Volhou. Vědci předpokládali, že vypařená voda z obrovského jezera nad přehradou přispěje ke změně klimatu nad celinami. Předpoklad se nesplnil. Situaci nezměnily ani nákladně vybudované zavlažovací kanály. A tak paradoxně zůstalo v platnosti heslo ruských vojáků z doby útoku fašistických vojsk na Stalingrad: „ Za Volhou není pro nás žádné země.“ Skutečně po přejetí volgogradské přehrady jste se ocitli v nekonečných prostorách stepi, kde nebylo cest ani směrníků. Každý si jel, jak ho napadlo. Platilo tam jen jedno pravidlo. Pokud zůstalo stát auto ve stepi, posádka jiného auta, která ho spatřila, okamžitě zjišťovala, zda máte poruchu, nebo jen odpočíváte.
Při jedné zimní inspekční cestě jsme vyjeli po koruně přehrady do širých povolžských stepí směrem na Palasovku. Byl krutý mráz 30 °C pod nulou, a my byli zachumláni do kožichu s válenkami na nohou. Po několika hodinách jízdy stepí náš řidič přehlédl zavátou prohlubeň, do které se náš terénní vůz zabořil. Skončili jsme na podlaze vozu, naštěstí bez vážnějšího úrazu jen s modřinami a boulemi. Dostat vůz vlastními silami z prohlubně bylo nemyslitelné. Navíc se poškodil motor, čímž jsme přišli o tolik potřebné teplo. Kolem dokola jen zasněžená pláň bez známky života. Teprve po dvou hodinách jelo několik stovek metrů od nás vzdálené nákladní auto.
Ruský řidič pokýval hlavou nad naší situací a bez dlouhých řečí sjel po zadku do prohlubně a uvázal tažné lano za náš poškozený vůz. Po několika pokusech se mu podařilo auto vytáhnout. Podarovali jsme ho několika lahvemi piva, nasedli do vozu a taženi nákladním autem pokračovali do Palasovky, kam měl na štěstí i cestu náš zachránce. Na kost zmrzlí i duševně vyčerpaní jsme dorazili do cíle. Ihned se nás ujal český lékař a děvčata z kantýny nás rozehřála ruským čajem s českým rumem.
Každý nedopadl tak dobře jako my. Jeden z českých řidičů musel pro poruchu nákladního auta ve stepi přenocovat a za třeskutého mrazu si zachoval holý život jen tím, že celou noc pálil vše, dřevěnou korbou počínaje a pneumatikami konče. Druhý den ráno ho našli kamarádi, kteří po něm od půlnoci nepřetržitě pátrali.
 
Mrtvé moře Ruska:
Naše nejvýchodnější výstavbová základna Pallasova měla vážný pro problém. Zcela nepoužitelnou vodu k pití a k přípravě jídla vzhledem k vysokému obsahu soli. Příčinou bylo několik kilometrů vzdálené jezero Elton, kde místní osadníci dobývali sůl. Jezerní voda je bohatá na minerály s léčebnými účinky. V roce 1904 zde byly založeny první bahenní lázně na léčení revmatických nemocí. Podle současných geologických průzkumů se nachází v jezeře na 5 miliard tun vzácné léčivé soli. Není pochyb o tom, že současní podnikatelé jezerní bohatství plně využijí jak v oblasti zdravotnictví, tak i průmyslu. V letech 70 jsme záležitost slané vody řešili nákupem odsolovací stanice ve Švýcarsku, která se převážně používá pro přípravu pitné vody na zaoceánských lodích.
 
Putování s melouny:
Po celou dobu výstavby jsme přemýšleli o jedné záhadě. Tou byli jedinci, které jsme potkali uprostřed stepi, jak jdou s melounem v podpaždí. To byla totiž jediná užitečná plodina, která ve stepi divoce rostla. Žhavé slunce a voda, čerpaná kořeny dlouhými až 30 m z nitra země dodávaly melounům mimořádně sladkou chuť. Kdy a odkud vyšli a kam jdou zůstalo pro nás otevřenou otázkou. Nabídku k svezení vždy odmítli.
 
Raketová základna:
Poslední vzpomínka na Pallasovku patří několik stovek kilometrů vzdálené raketové základně Krasnyj Jar, určené pro kosmické lety převážně vojenského charakteru. Start rakety bylo možno pozorovat bez dalekohledu, zejména ve večerních hodinách, kdy byla raketa ozářena slunečními paprsky v horních vrstvách atmosféry, a bylo možno sledovat odpadnutí prvního i druhého stupně rakety za hořícího gejzíru zbytků paliva rozstřikovaného do vesmírného prostoru. Úchvatná podívaná trvala asi 4 minuty, než hlavice rakety splynula s hvězdami.
 
Antipovka:
Pohled na výstavbu kompresorové stanice v AntipovceDruhou výstavbovou základnou byla Antipovka, ležící několik kilometrů od břehů Volhy, respektive jezera vzniklého vybudováním přehrady ve Volgogradě. Kromě kompresorové stanice plynu zde vybudovalo Československo nemocnici, včetně vnitřního vybavení, určenou pro pracovníky plynovodu. Vesnice Antipovka, kam se už fašistická vojska za druhé světové války nedostala, měla na jednotlivých domech rudými hvězdičkami označeno, kolik občanů z kterého domu padlo při obraně vlasti. V celé obci bylo 360 hvězdiček.
 
Setkání s „Robinsonem“:
Za pozoruhodné setkání považuji rozhovor se starším mužem, který za svého života neviděl železnici, letadlo jen na obloze a auto jen několikrát za život, když k jeho domku na břeh volgogradského jezera zabloudilo, jako se to stalo nám. Jeho celoživotním zaměstnáním bylo dohlížet na volně plavené dříví po Volze ze severních oblastí Ruska dolů na jih. V úseku asi 20 km odstrkoval klády uvízlé u břehu zpět na volnou vodu. Jednou za měsíc mu loď přivezla plat, který na téže lodi proměnil za potraviny do příštího příjezdu lodi. Hlavní jeho potravou byly ryby, které si v řece kdykoliv nalovil.
 
Frolovo:
Čistící filtry plynu na kompresorové stanici FrolovoTřetí základnou bylo Frolovo, vzdálené od Volgogradu pouhých 120 km. Malé městečko, vyznačující se především tím, že sem byli s politických důvodů deportováni nežádoucí jednotlivci z Moskvy a Leningradu, převážně ti, kteří strávili nějaký čas v sovětských kriminálech. Šlo především o nežádoucí sovětskou inteligenci – lékaře, vědce a inženýry. Mezi nimi byl Obec Kalač, kde se setkala ruská vojska, která obklíčila fašistickou armádu ve Stalingraduznámý oční lékař Filatov.
Na trase plynovodu ležela obec Kalač, známá uzavřením kruhu kolem německých vojsk soustředěných ve Stalingradském kotli. Z jihu a severu uzavřela Rudá armáda fašistická vojska vedená generálem Paulusem. Ten se pak po více jak tříměsíční blokádě vzdal, spolu se svým štábem, ve sklepě největšího obchodního domu ve městě Stalingradu..
 
Donští kozáci:
Trasa plynovodu procházela v blízkosti obce Věšenská ležící na březích řeky Donu, v samém středu komunity donských kozáků. Ve Věšenské měl letní sídlo spisovatel M.A.Šolochov, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1965. Jeho mistrné líčení sociálních poměrů donských kozáků a popis přírody v jeho díle Tichý Don a Rozrušená země odpovídaly skutečnosti. Po doznění revolučních událostí roku 1917 se do oblasti vůbec neinvestovalo a tak se poměry zvláště na venkově vůbec nezměnily. Jen velice ojedinělé televizní antény na střechách prostých dřevěných domů daly tušit, že žijeme ve 20. století. Podle slov starších kozáků spočívala příčina nezájmu nové sovětské vlády, v dřívějších oddaných službách kozáků carskému dvoru v četných válkách, které Rusko vedlo. Plynuly z toho od cara různé výhody v podobě nižších daní, zemědělské půdy pro novomanžele apod. Nebýt Šolochova a jeho vlivu v Moskvě , dopadli by mnohem hůře. Proto se stal jejich uznávaným představitelem. Bylo to možno pozorovat při jeho každoročním jarním příjezdu z Moskvy do Věšenské, kdy jej na polním letišti v Basce vítalo desetitisíce kozáků. Měl rád Čechoslováky a několikrát je jako starý a vážně nemocný navštívil na trase plynovodu, nebo je přijal ve svém letním sídle.
 
Ledová autostráda:     
Nevšedním zážitkem v zimním období byla jízda autem po zamrzlé hladině Volhy nebo Donu. Obě řeky slouží v zimě za dokonalou autostrádu, na které lze vyvinout neomezenou rychlost, nebo jsou využívány k přejezdu z břehu na břeh. Mosty přes tyto řeky jsou od sebe vzdáleny někdy až 100 km , takže bylo možno po řece přepravovat i těžké kamiony a vojenskou techniku. Na dotaz, kdy na řece končí zimní automobilový provoz, odpověděl sovětský milicionář s úsměvem:“ Až se první auto propadne, tak se zpráva bleskově rozšíří a provoz na řece ustane.“
Jízda na ledě měla svá pravidla. V autě se nesměly uzavřít dveře, lidé nesměli používat bezpečnostní pásy, aby v případě prolomení ledu mohli prudce otevřít dveře a rychle vyskočit. Přesto, že jsme ujeli po ledě mnoho stovek kilometrů žádnou mimořádnou událost jsem neviděl.
 
V závěji:
Jeli jsme autem z Frolova přes Serafimovič na další základnu Kalininskou. Hustě sněžilo a ze stepi vál prudký vítr. Dokud byla kolem silnice hradba stromů, bylo to dobré, ale na jednom úseku větrolamy uhynuly. Jednalo se o terénní úžlabinu. Před navátou závějí jsme zůstali stát. Sněhu přibývalo nevídanou rychlostí . Auto bylo během několika minut zcela zaváté. Řidič, znalý poměrů byl připraven. Pootevřel okénko , vystrčil trubku jako periskop na ponorce, aby zajistil posádce dostatek vzduchu. Zatímco mně nervy pochodovaly, šofér zůstal klidný. „Nejpozději do hodiny nás osvobodí“, pravil. A to se také skutečně stalo. Nebezpečný úsek měli na starosti traktoristé nejbližšího kolchozu a mohutným traktorem s radlicí uvolnili cestu a nás ze zajetí. České pivo, které se pro podobné případy povinně vozilo sebou, způsobilo hřejivý úsměv na tváři traktoristy – osvoboditele.
 
Kalininská – Krivská a Sochranovka.
Zbývající dvě základny ležely ve stepi. Život našich pracovníků na nich patřil k nejobtížnějším, protože nebylo kam chodit a s kým se stýkat, kromě vlastního kolektivu pracovníků, a navíc působily na nervovou soustavu labilnějších povah extrémní výkyvy teplot mezi dnem a nocí a trvale vanoucí stepní vítr. Někteří pracovníci museli trávit noc ve vaně s chladnou vodou za dozoru služby, neboť by se vůbec nevyspali a léky na spaní se v těchto podmínkách míjely účinkem.   
 
Řídící středisko plynovodu ve Volgogradě:
Řídící středisko celé výstavby budovaly československé stavební organizace ve Volgogradě. Jednalo se o administrativní budovu s příslušným hotelovým zařízením pro stravování a přenocování pracovníků Odtud se rozjížděli na jednotlivé výstavbové základny. Rovněž se z tohoto místa rozvážel veškerý potřebný stavební a montážní materiál, včetně potravin.
Zemní práce prováděla vybraná početná skupina českých Romů ručně, neboť se ještě po letech nacházela nevybuchlá munice z II. světové války a použití stavebních strojů by bylo nebezpečné.
 
Bitva o Stalingrad:
Kruhová pietní síň ve Volgogradu. Jména všech padlých jsou uvedena na mramorových deskách kolem síně.Dnešní Volgograd se před rokem 1917 jmenoval Caricyn, později přejmenován na Stalingrad. Tak vešel do dějin II. světové války. Patří k nejdelším městům na světě. Jeho délka činí asi 50 km a maximální šířka 3 km. Město vyrostlo na pravém břehu Volhy a se svými 700 000 obyvateli ještě v 70 letech připomínalo hrůzy několikaměsíčního obklíčení. Ještě se v jednom bytě tísnily tři rodiny společně, nemocnice neměly dostatečnou lůžkovou kapacitu a v ulicích byly nezacelené proluky po zničených domech.
Matka Vlast – památník vítězství nad německým agresorem ve Volgogradu – dříve Stalingrad Krátce k válečné historii města. Bitva o Stalingrad začala 17. července 1942. V prostoru jižního Ruska operovalo 237 německých divizí. 14. září se podařilo nacistům probít do středu města. Ovládli Mamajevu mohylu, ze které mohli kontrolovat celé město. Ještě tu noc se pluky divize generála Rodimceva přepravily přes Volhu, a druhého dne již bojovali s Němci v centru města, a 16. září dobyly mohylu zpět. 135 dnů trvaly boje o jediný vrchol ve městě. Mohyla byla poseta neprodyšnou vrstvou ocele a stovkami mrtvých obou válčících stran. 19. listopadu začalo obkličování německé armády, které bylo úspěšně dokončeno 23. listopadu u již zmíněné Kalače. Konečná likvidace obklíčených vojsk v tzv. Stalingradském kotli skončila 2. února 1943. Padlo 147 000 a zajato bylo 300 000 hitlerovců v čele s generálem Paulusem.
Na mohyle byl vybudován monumentální památník padlým vojákům Rudé armády „Matka vlast“, na vrcholu 86 m vysoká, mohutné schodiště směřující k Volze a mauzoleum se jmény všech padlých obránců Stalingradu a věčně planoucí oheň.
 
Hydroelektrárna na Volze:
Přístav lodí na řece VolzeNa zvláštní povolení jsme si mohli prohlédnout vnitřní prostory přehradní hráze, kde je umístěno 24 mohutných vodních turbin, které nepřetržitě pracují po celý rok. Těleso přehrady je dlouhé 4 000 m. Na koruně přehrady je železniční přejezd a dálnice. Volgograd navštívili i dva američtí astronauté a věnovali městu fotografii přehrady, kterou pořídili z výše 150 km. Obrovskou fotografii nemělo město kam umístit a nechtělo ani zveřejňovat úspěchy Američanů. Vedení hydroelektrárny ji nakonec umístilo na čelní stěnu obrovského schodiště vedoucího do nitra přehrady. Snímek byl tak dokonalý, že jste rozpoznali typy i barvu aut, které v tu chvíli projížděly po koruně přehrady.              
 
Volžské jezero a kaviár:
Poslední zmínka patří vzácnému volžskému jeseteru. Kaviár vyvážený Ruskem měl hodnotu zlata. Jeseter byl přísně chráněn a dopadení rybáře – pytláka se trestalo několikaletým vězením. Přehrada však vytvořila nepřekonatelnou překážku přirozenému tahu jeseterů. I když byl vybudován výtah s bazénem, bylo to vzhledem k šíři řeky nedostatečné. Jeseteři naráželi při tahu na betonovou hráz tak dlouho, až jich plno uhynulo.
 
Sibiř:
Přenesme se z volgogradských stepí daleko na sever Sibiře na poloostrov Jamal, který najdete na mapě mezi Kárským mořem a mohutným zálivem řeky Obu. Zde se nachází největší naleziště zemního plynu na území Ruska. Spolu s další přiléhající oblastí Tjumeně a Urengoje jde o dosud největší známé naleziště zemního plynu na světě. Umožňuje denní těžební výkon 1 miliardy m3 zemního plynu.
Jeho objevení stojí za zaznamenání. Na základě družicových snímků spektra země lze určit předpokládané naleziště kovů, plynu, ropy a dalších surovin. Leningradský geologický ústav lokalizoval naleziště zemního plynu a stanovil místa pokusných vrtů přímo na místě věčně zmrzlé půdy, v nehostinném prostředí sibiřské tundry. Provedené vrty však k žádnému objevu zemního plynu nevedly. Poslední vrt byl naplánován na druhém břehu místní řeky. Unavení a znechucení těžaři už odmítali řeku přebrodit a přenášet veškerou vrtnou techniku na druhou stranu řeky jen pro realizaci jednoho vrtu. Aby dodrželi stanovený počet vrtů, rozhodli se uskutečnit ten poslední na břehu řeky, kde se nalézali. Tímto neplánovaným vrtem zachytili okraj jednoho z největších ložisek zemního plynu na světě, k nezměrné radosti k smrti unavených těžařů. Za porušení stanoveného plánu jim byla udělena důtka, ale vzápětí byli navrženi na vysoká státní vyznamenání. Později provedený vrt na druhém břehu byl opět neúspěšný.
 
Kruté přírodní podmínky:             
Věčně zmrzlá země, bez cest a železnic, které se tam teprve budují. Přeprava lidí i materiálu se provádí pomocí vrtulníků a nákladních letadel. Plynovodní potrubí nelze ukládat do země, musí být uloženo na betonových pilotech s ohledem na teplotu přepravovaného plynu, který by postupně proměnil věčně zmrzlou půdu v bažiny, v nichž by se ocelové potrubí, vzhledem k nestabilnímu podloží , zlámalo jako špejle. Proto musí být potrubí umístěno na betonových základech, v dostatečné výši, aby nebránilo přirozenému proudění chladného vzduchu, ale ani tahu sibiřské zvěře. V krutých životních podmínkách zde žijí lidé v městečkách , jako je např. Jamburské selo, převážnou část roku zaváté sněhem. V letním období zde dosahuje teplota v průměru + 10 °C a krajina je plná komárů. Stavbaři plynovodů se musí pohybovat v lehkých ochranných oděvech , což jim stěžuje pohyb při práci. Mohou zde pracovat jen domorodci, kteří jsou těmto klimatickým podmínkám zvyklí.
 
Podkarpatská Rus:
Mohutný plynovod byl vybudován z oblasti Sibiře do centra Ruska a dále obdobným způsobem jako plynovod Orenburg. Opět se výstavby účastnilo 7 zemí bývalé RVHP. Československu připadl úsek za našimi bývalými hranicemi, napříč Zakarpatskou Ukrajinou, dříve naší Podkarpatskou Rusí. Z celkové délky sibiřského plynovodu 4 500 km připadl nám úsek v délce 360 km. Průměr potrubí 1400 mm . Bylo třeba vybudovat dvě kompresorové stanice v Baru a Bogoročanech. Stavba začala v dubnu 1986 a byla dokončena v roce 1989.
Trasa plynovodu byla nesmírně obtížná, protože vedla po hřebenech karpatských hor ve výšce 1200 – 1300 m nad mořem. Ke zdolání přírodních překážek bylo nutno zakoupit speciální techniku pro převoz a ukládání trub. Převážná část trasy se hloubila pomocí trhavin a bažinatý terén byl překonáván za pomoci ženijních mostů. To vše kladlo nesmírné nároky na fyzickou zdatnost pracovníků a technický um těch, kteří postup prací projektovali a řídili. Podle denně vedených záznamů 140 dní v roce byly tak vydatné sněhové nebo dešťové srážky, že zabránily jakékoliv práci v terénu.
Součástí kontraktu byla rovněž výstavba opravárenského závodu pro plynárenská zařízení ( největší podnik v Užhorodě ), 1100 bytových jednotek, dvě ubytovny pro 130 lidí a další speciální objekty. Celou stavbu realizovalo 18 tisíc našich pracovníků a finanční náklady dosáhly 35 miliard Kč. Za vykonanou práci nám Rusko dodalo po dobu 10 let 5 miliard m3 zemního plynu ročně.
Zakarpatská Ukrajina je překrásným dílem přírody. Husté pralesy lemující hluboká údolí jsou dodnes ukázkou nezdevastované přírody, plné lesní zvěře, včetně vlků a medvědů. Za sovětské vlády nezasáhla tuto krajinu industrializace a drobné, převážně dřevozpracující závody a textilky pamatují doby naší první republiky. I přes delší pobyt jsem se nesetkal s pamětníkem ČSR. Podstatnou část obyvatelstva tvoří Rusové, Ukrajinci, Maďaři a Rumuni i početná skupina Romů. Je pozoruhodné, že na hlavních budovách v Užhorodu, jako je banka, či bývalý městský úřad se zachoval do kamene vytesaný československý státní znak dodnes.                
     
Země úsměvu a pláče:
Nazýval jsem Rusko zemí úsměvů a pláče. Čeho bylo víc, to záleželo na okolnostech. Letěli jsme z Volgogradu do Moskvy. Z letiště jsme jeli linkovým autobusem s tím, že nám řidič řekne, kde máme přestoupit na jiný spoj.
Na křižovatce linek zastavil a prohlásil, že autobus je nepojízdný. Všichni znechuceně vystupovali. Když došlo na nás , řidič nám pokynul, abychom si zase sedli. Rozjel se a dovezl nás před hotel Peking, kde jsme byli ubytovaní - daleko od své pravidelné trasy. 30 rublů, které od nás deseti dostal, představovaly minimálně jeho dvoudenní výdělek.
O „ostražitosti“ příslušných sovětských orgánů svědčí tento případ. Při letu z Volgogradu do Moskvy nás oslovila česká studentka, zda bychom ji v Moskvě nevzali taxíkem z letiště Domodědovo na letiště Šeremetěvo, což je asi vzdálenost 200 km. Bez výhrad jsme souhlasili. Komplikace nastala po příletu do Moskvy, když jsme netrpělivě čekali na její kufr, který měla v zavazadlovém prostoru letadla. Své jsme zásadně nosili sebou po zkušenostech, že nám jednou skončily někde na Sibiři a zpět jsme je dostaly až za týden. Kufr studence nepřišel. Napadlo mě, že jej mohli odvézt do prostoru pro zahraniční hosty, což bylo místo na konci budovy zasahující do letiště dobrých 500 m. Projít budovou zpět ji policejní dohled nedovolil, protože měla letenku „ze SSSR“ a nikoliv opačně. Vzhledem k časové tísni, mě napadla šílená myšlenka. Slezl jsem po požárním žebříku na letištní plochu a podél budovy došel na její konec. Kufr tam skutečně byl. Zpáteční cestu jsem řešil zkratkou opět po letištní ploše a po požárním žebříku do hlavní budovy. Přes nepředstavitelnou ostrahu, která všude vládla, prošlo moje operace s kufrem bez povšimnutí.
K nejsmutnější vzpomínce patří pokus ruského válečného invalidy o ubytování v Moskvě. Špatně se domluvil se svými příbuznými, kteří ho doma nečekali. Vedoucí ubytovny ho odmítl přijmout, protože mu nocleh nezajistila organizace. Nepomohlo ani prohlášení, že mám na pokoji volné lůžko a že se může ubytovat se mnou. Kde nešťastník té noci skončil, ví Bůh, asi na milici. Jaká to byla úcta k člověku, válečnému invalidovi s s vyznamenáním na kabátě?
K těm příjemným vzpomínkám patří pozvání kozáckého atamana na posezení v jeho domě u řeky Donu. Celá kozácká vesnice byla postavena na třímetrových kůlech a do domků se vstupovalo po širších žebřících. Bylo tomu tak proto, že Don se každého jara rozléval do šíře a vesnice by byla zaplavena. Pak posloužily pramice u každého domu uvázané. Uvědomil jsem si, že limonádu pít nebudeme a s těmito obavami jsem se svěřil českému lékaři, který doporučil: „Kolik vypijete vodky, tolik vypijte smetany.“ Rada se později ukázala nad zlato. Podávala se polévka z uchy, podle kozácké tradice uvařená ve vodě z Donu, kde ryba žila. Ryba se rozdělila na plátky chutného masa . Stůl byl obložen rajčaty, melouny, hroznovým vínem a granátovými jablky. Došlo i na vodku a na postupné připíjení na zdraví všech přítomných. Obsah nádoby se smetanou jsem bohatě využíval a skutečně, ačkoliv jsme mnohý „stakan“ vypili, bylo nám na duši i na těle dobře. Pozdě večer jsme hrdinně slezli na pevnou zem. Don nám do ticha noci hučel na rozloučenou a nás čekalo 300 km stepí do města Kamyšina.
Ta poslední vzpomínka patří jednotlivcům, zvláště v Moskvě a Leningradě, kteří se dokázali za rok 1968 omluvit. Mnozí se ptali, zda Alexandr Dubček žije a co se s ním stalo. Byla to od těchto lidí velká odvaha.
 
Závěrečná rekapitulace:
I. linie tranzitního plynovodu v délce 1021 km byla dokončena v prosinci 1972. Začínala u obce Ruská na hranicích se SSSR, a končila v Rozvadově na hranicích s NSR. Druhý konec potrubí přecházel na Hoře sv. Kateřiny do NDR a třetí odbočka vedla kolem Bratislavy do Rakouska.
II. linie v délce 858 km byla dokončena v roce 1978. III. linie v délce 902 km byla dokončena v roce 1980. V roce 1983 byla zahájena stavba IV. linie tranzitního plynovodu do zemí západní Evropy o celkové délce 1058 km.
Dnes má tranzitní plynovod přepravní kapacitu 75 miliard m3 zemního plynu ročně, čímž se řadí mezi největší transportní systémy plynu na světě. U Rozvadova opouští území ČR a pokračuje do Mnichova, Frankfurtu, Kolína nad Rýnem a dále do Paříže a Marseille. Z Hory sv. Kateřiny v Krušných horách do Magdeburku a Berlína. Jižní větev směřuje do Vídně, Štýrského Hradce, kde se rozděluje do chorvatského Záhřebu a italského Milána.
K zabezpečení dodávek zemního plynu nezávislých na jednom dodavateli, může k nám v současné době proudit plyn potrubím z německého Ingolstadtu do České republiky, nebo jak už je tomu několik let z norských nalezišť zemního plynu v Severním moři.   
Až budete zapalovat hořáky svého sporáku, uvědomte si, že prameny plynu leží v nekonečných pláních věčně zmrzlé půdy Sibiře, v horkých stepích Kazachstánu, nebo v hlubinách Severního moře. Jeho těžba a doprava si vyžádala mnoho obětavé práce, umu a úsilí tisíců pracovníků, kteří kouzlu modrého plamene zasvětili podstatnou část svého života. 
                                                                                                                         Josef Hůrka                     

 


Vytvořeno: 15. 11. 2011
Poslední aktualizace: 15. 11. 2011 00:00
Autor: