#
#

Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de
Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Historie železorudného dolu ve Zdicích a v Černíně

Typ: ostatní
Rudné ložisko Zdice patří mezi nejdříve známá a nejdéle těžená ložiska železných rud v oblasti Barrandienu.......

Historie železorudného dolu ve Zdicích a v Černíně.


Rudné ložisko Zdice patří mezi nejdříve známá a nejdéle těžená ložiska železných rud v oblasti Barrandienu. Podle nejstarších dochovaných zpráv bylo ložisko otevřeno v druhé polovině 17. století a znamenalo pro obec Zdice nesporný ekonomický přínos. Vlastní těžba a zpracování rudy na místě dávalo obživu mnoha rodinám jak v obci samotné, tak i v širokém okolí.

Zdické naleziště patří k sedimentárním železorudným ložiskům svrchněordovického stáří, uložených ve vinických, dříve černínských vrstvách. Tvoří jednu z dobyvatelných čoček nučického rudního obzoru, který ve směru severozápadním dosahuje délky 32 km. Rozprostírá se od  Jinočan přes Nučice, Chrustenice, Beroun, Zahořany, Trubín, Černín, Zdice, Knížkovice až po Chlustinu. Ložisko Zdice tvoří střední čočku v úseku Zahořany - Knížkovice v celkové délce 5,4 km. Dobyvatelná část v okolí vlastního dolu byla 1,7 km.

Již v letech 1628 se datuje počátek dolů ve Hředlích a v roce 1652 byl zahájen provoz hutí tamtéž. Hředelské doly se táhly od této obce až ke Svaté a náležely zbirožskému panství. Projektová dokumentace hředelské hutě se zachovala až do současnosti. Konec hředelských dolů a hutě se datuje rokem 1812. 

K soustavnému dobývání, a to rozsáhlým lomem ve Zdicích, došlo v roce 1820. Uložené ložisko rudy bylo tomuto způsobu dobývání příznivé, neboť ruda vycházela na několika místech na povrch. Navíc výchozí ložisko bylo větráním přeměněno z pelosideritu, dříve v celém nučickém revíru nazývaného chamozitem, v lehce tavitelný limonit, lidově nazývaný žlutkou podle povrchové barvy. Limonit usnadnil v tehdejších pecích tavení. Okolní lesy pak poskytovaly dostatek dřeva k pálení v milířích na dřevěné uhlí používané v tehdejších hutích. Ještě dnes by se na několika místech našly patrné kruhové plošiny na svahu vrchu Tkalce, či Kraví hoře, severně od zdického ložiska, kde stály milíře.

Příjezd k zdickému železorudnému dolu je odbočkou ze silnice Zdice - Knížkovice v délce cca 400 m. Vlastní zařízení na povrchu je vzdáleno od silnice Praha - Plzeň 1 km, od železniční stanice 2 km.

 

Vlastnické poměry k železorudnému dolu ve Zdicích i v Černíně.

V 18. století železorudný lom zvaný “ Barbara Zeche “ patřil komornímu panství Točník. V té době byla vytěžená ruda přímo na místě hutněna ve 4 pecích švédského typu. Již v této době byl pro zdický lom používán místní název “Hrouda”. I když nejsou o tom žádné písemné zprávy, lze předpokládat, že to byl název původní jednotky zhutněné rudy z jedné dávky pece. Tento polotovar zbavený nežádoucích příměsí vážil 280 - 350 kg a v celém montánním společenství se nazýval “ hrouda”. Do hutí k dalšímu zpracování se přepravoval koňskými povozy.

Ke konci 19. století byly na zdickém ložisku 2 hornické závody patřící panství dobříšskému a hořovickému. Vytěžená ruda byla odvážena a zpracovávána hutí v Obecnici a v železárnách v Komárově.V roce 1900 přešlo rudné ložisko do vlastnictví fy. Petzold a spol. - Železárny Komárov. Firma stále těžila lomem.

V roce 1912 přešlo ložisko do vlastnictví Pražské železářské společnosti, které již  v té době patřily všechny nučické železorudné doly. Tato společnost všem svým dolům přidělila evidenční čísla. Důl ve Zdicích obdržel číslo 7. Dne 28. října 1945 byl veškerý majetek Pražské železářské společnosti znárodněn.

V roce 1946 se ustavuje z dolového majetku národní podnik Středočeské uhelné a železorudné doly  Kladno.

Od 1.1. 1950 jsou železorudné doly soustředěny v novém n.p. Železorudné doly, Nučice.

Od 1.4.1958 připadá důl po nové reorganizaci n.p. Železorudné doly a hrudkovny Ejpovice. Samostatný závod Zdice zaniká a stává se od tohoto data provozem dolu Krušná Hora. Od 1.10.1967 se mění název podniku na Rudné a nerudné doly, n.p. Ejpovice.

Černínský důl, který byl vždy součástí zdického závodu, sdílel stejné majetkoprávní přesuny s ním.

 

Oprávnění k těžbě ložiska.

Vlastní těžba byla v minulosti podmíněna udělováním t.zv. propůjček, t.j. báňských oprávnění, které udělovaly báňské úřady podle Horního zákona z roku 1854 a zákonů dříve platných. Pro důl Zdice bylo za dobu jeho existence uděleno 13 propůjček, z nichž první byla udělena 23.12.1807, poslední pak 10.3.1941. Na základě těchto důlních měr byl stanoven ministerstvem hutního průmyslu a rudných dolů ze dne 8.2.1960 dobývací prostor č.4 Zdice, o rozloze 148,2904 ha, který byl ověřen Ústředním báňským úřadem v Praze pod č.j. 54 D.P./59, podle nového Horního zákona č.50/1957 Sb. Ten již v současnosti pozbyl platnosti a byl nahrazen zákonem novým.

 

Oprávnění k těžbě černínského ložiska vyplynulo ze 3 udělených propůjček, z nichž první je s datem 30.9.1860 a poslední 26.11.1912. Tyto staré propůjčky byly podkladem pro stanovení dobývacího prostoru Trubín, ministerstvem hutního průmyslu a rudných dolů, označený č.3 - D.P., ze dne 8.2.1960, ověřený Ústředním báňským úřadem v Praze, pod č.j. 54 DP/39, podle Horního zákona 50/1957 Sb. Tento dobývací prostor má plochu 33,9913 ha. V důsledku faktického vydobytí bilančních zásob ložiska a následné likvidace dolu byl dobývací prostor “Trubín” zrušen, rozhodnutím MHD zn. 3 - 14535, ze dne 7.9.1965. Černínské ložisko tím tak pozbylo jakoukoliv ochranu. 

/ Poznámka: nezaokrouhlená čísla ploch jsou dána přepočtem starým měr při přechodu na metrickou soustavu /

 

Budování hlubinného dolu Zdice

Největšího rozvoje dolu bylo dosaženo za vlastnictví  Pražsko železárenské společnosti a nejen to, i Zdice měly z působení tohoto subjektu nemalý prospěch. Společnost jen v roce 1912 zaplatila obci na přímých, t.j. státních daních, přes 17 000 rakouských korun, tedy více než činil příjem celé obce dohromady. Zdice se tak díky železorudnému dolu staly druhou nejpoplatnější obcí v celém tehdejším hořovickém okrese, samozřejmě hned po Hořovicích.

Společnost otevřela ložisko štolou v úrovni 10. patra a přešla k hlubinnému dobývání, až do úrovně 39. patra. V roce 1914 uvedla do provozu visutou lanovou dráhu mezi dolem a Králodvorskými železárnami. Bylo vybudováno 22 pražících pecí pro odstranění nežádoucích příměsí z vytěžené rudy čímž bylo dosaženo zvýšení její kovnatosti. 

V roce 1929 byla dána do provozu 1. jáma, se sklonem  45° až na 31. a 39. patro. Jáma měla 4 náraziště - na úrovni zavážení pražících pecí, v úrovni terénu povrchu, na 31. a 39. patře pod zemí. Délka úklonné jámy 200 m byla vybavena dvěma páry kolejnic umístěných vedle sebe, určených pro těžní klec a protiváhu. Velikost klece byla pro 1 důlní vůz nebo pro 6 mužů. Povolená dopravní rychlost pro materiál 4,5 m/sec., pro dopravu osob 2 m/sec. Pohon obstarával elektrický těžní vrátek s dvěma navíjecími bubny, umístěný ve strojovně na povrchu. Mezi první a druhou jámou byl 603 m dlouhý překop. Tím se přepravovala ruda nejprve koňmi, později akumulátorovou lokomotivou.      

Druhá jáma měla délku 173 m, úklon 47°, vedla z 31. patra na 54. patro.Třetí jáma v délce 128 m, vedla z 54. patra na 80. patro. Čtvrtá jáma v délce 200 m, se sklonem 59° vedla z 80. patra na 100. patro. Pátá jáma v celkové délce 135 m, úklonem 45° vedla ze 100. patra na 118. patro. / Délky těžních jam jsou uváděny v jejich skutečné délce podle úklonu ložiska. V hornictví je to označováno za hloubku nepravou./

Technické dopravní vybavení u všech jam bylo obdobné jako u jámy první. Jen povolená rychlost se pohybovala od 2,3 do 4,5 m/sec. pro materiál a 2m/sec. pro jízdu s pracovníky.

Těžba pod 118. patrem byla zajišťována dvěma úklonnými jámami, mezi 118. a 135. patrem a mezi 135. a 145. patrem, které bylo nejhlubším místem dolu. Doprava na těchto dvou nejhlubších jámách byla zabezpečována jednobubnovým těžním vrátkem. Dopravní rychlost s materiálem 1m/sec., jízda osob nebyla povolena. Do těchto nejhlubších pater se dostávali havíři pomocí důlních žebříků.

Mocnost ložisek se pohybovala od 1,5 m do 8 m. Největší mocnost 8 m rudy byla nafárána na 110. a 130. patře, s obsahem kovnatosti 35 - 36 % železa a kysličníku křemičitého 10 - 12 %. Na 70. patře byla ražena chodba v délce 2 700 m směrem k černínské lokalitě, ale nepřinesla žádný mimořádný výsledek. Průzkumem provedeným koncem 50. let 20. století byla zjištěna mocnost 16 až 18 m, s velmi kvalitní rudou 38 - 39 % železa, která by po vypražení dosáhla kolem 50 % železa. Ložisko bylo ověřeno až po 85. patro, vesměs s pozitivními výsledky.

 

Vybavení pracoviště v dole.

Z počátku těžby bylo používáno krumpáčů a lopat. S rozvojem techniky byli havíři vybaveni pneumatickými kladivy  VK 17 a VK 24 pro vrtání na sucho nebo na výplach.

Vrtáky byly pro rudy s kovaným ostřím, do křemenců s tvrdokovovými korunkami. Kladiva byla vesměs podpírána pneumatickými podpěrami PT 60 a PT 100, které usnadňovaly vrtací práce a tlumily otřesy.

Při ražbě chodeb v podloží byly nasazovány pneumatické nakladače NL12V, při rubání se používalo škrabákových vrátků ŠV 300. Tento způsob zajišťoval o 25% vyšší výkon pracoviště než při ručním nakládání.

Trhací práce byly prováděny s použitím Bikfordové zápalnice, později docházelo k iniciaci nálože elektricky. Pro uskladnění výbušnin byly v dole vybudovány a schváleny 2 sklady: na 31. patře sklad trhavin na 2.500 kg a na 54. patře na 10.000 kusů rozbušek.

 

Větrání a odvodnění dolu.

Všechny hlavní úklonné jámy do 118. patra a dále pak, svážné jámy až na 145 patro, sloužily jako vtažné větrné cesty. Větrnému proudu napomáhal elektrický ventilátor o výkonu 700 m3/min. a další vedlejší ventilátory. Důl trpěl výrony výbušného metanu a

za své existence byl také postižen několika výbuchy. Proto byla nařízena pravidelná kontrola větrání a byly prováděny pravidelně chemické rozbory důlních větrů.

Maximální teplota na nejnižším 145. patře dolu dosahovala 28° - 30° C, na 110. patře 20 - 22° C a relativní vlhkost 80 - 90 %.

Důl ohrožovaly spodní vody, které byly čerpány postupně z jednotlivých pater směrem na povrch. Hlavní čerpací stanice na 31. patře disponovala čerpadly o výkonu 1000 l /  min. a 600 l / min. a na 39. patře 2 x 600 l / min., které společně čerpaly vodu na povrch do Barborského potoka. 

 

Nejhlubším místem v dole bylo 145. patro, které se nacházelo v nadmořské výšce

- 363 m. Celkově dosažená hloubka od nejvyššího patra dolu činila 760 m, bezprostředně pod terénem na povrchu 676 m. Touto hloubkou patřil k nejhlubším železorudným dolům ve střední Evropě.

 

Povrchové zařízení na dole Zdice.

Mezi hlavní objekty závodu patřila především dominanta areálu, těžní ocelová věž spolu s budovou strojovny těžního stroje 1. jámy. Těžní věž měla zděné náraziště v úrovni nádvoří a druhé v úrovni mostu k pražícím pecím. K pražícím pecím v počtu 22 / v posledních letech jich bylo v provozu jen 7 / k nim patřil lanový oběh se zapínací a vypínací stanicí vozíků lanové dráhy do Králova Dvora. K tomuto objektu náležela budova sloužící k odpočinku povrchových pracovníků spolu se skladištěm těžních lan a budova s bubnovou třídírnou pražené rudy.

Důležitým objektem byla budova kompresorovny a transformátorovny, vybavená kompresory Flottmann 14 m3/min., Škoda 8 m3/min., Atmos 12 m3/min. a 2 silovými   transformátory 5000 V/500 V, 300 kV, 1 světelný transformátor 500/220 V, 60 kVA. Transformátory byly napájeny elektrickým vedením podél lanové dráhy z Králodvorských železáren.

Další budovy sloužily jako lampárna, truhlárna, svařovna, dílny, sklady a garáže. Dřevěné kolny jako sklad řeziva a stavebnin. Pro účely správy dolu byla vybudována  jednopatrová budova, s šatnami a umyvárnami, závodní jídelnou a kantýnou, cáchovnou a důlní kanceláří. V I. poschodí byly kanceláře vedoucího závodu, hlavního inženýra a technicko hospodářských pracovníků. Poslední důležitou budovou bylo závodní zdravotní středisko s místností závodních složek. V areálu závodu byly upravené plochy pro skládku uhelných kalů určených k vytápění pražících pecí, skládka vydolované rudy a surové rudy z černínského dolu byla později nahrazena dřevěnými zásobníky. 

 

 

Úprava vytěžené rudy

Jelikož je vytěžená surová ruda složitým přírodním produktem obsahujícím železo a nežádoucí balast zcela nevhodný pro vysoké pece, byla ruda přímo na závodě upravována pražením. Tento tepelný proces se odehrával v pražících pecích s přímým topením odpadním palivem - uhelnými kaly. Palivo se přidávalo do pece k surové rudě, která se při teplotě kolem 1000° C zbavila vlhkosti, krystalové vody, kysličníku uhličitého, uhelnatého a siřičitého a přeměnila se z karbonátů na kysličník. Pražená ruda se podstatně zlehčila a zvýšila svůj obsah železa, ale i křemene. Navíc ruda změnila pražením svoji strukturu, popraskala a ve vysoké peci pak docházelo k dokonalému pronikání redukčních plynů, což podstatně přispělo k úspoře drahého koksu.  Ztrátou nežádoucích látek se snížila váha rudy a ušetřilo se na dopravném. Běžně se počítalo s obohacením vsázky  maximálně o 10 % železa. Po vypražení se ruda třídila z počátku při nakládce vidlemi, později vybudována budova s bubnovou třídírnou oddělující drobné podíly. Ty se odvážely na haldu jako nežádoucí pro vsázku do vysokých pecí. Obrat nastal koncem II. světové války, kdy byla v Železárnách Králův Dvůr vystavěna hrudkovací pec schopná zpracovat méně kvalitní rudu co do kovnatosti i drobných podílů před vsázkou do vysoké pece. Rozšířením hrudkoven v padesátých letech 20. století došlo k úplné likvidaci hald drobné rudy v areálu závodu.  

 

Rudná lanová dráha.

K významným technickým dílům patřila rudná lanová dráha, vedoucí ze zdického dolu do Králodvorských železáren. Není sporu o tom, že patřila k dopravnímu systému, který by dnešní doba označila za ekonomický a vůči přírodě za nesmírně ohleduplný, tedy ekologický. Činnost lanové dráhy byla zahájena v roce 1913. Byla dlouhá 5695 m, s převýšením 80 m. Vzhledem k tomu, že netvořila přímku, musela být na vrchu u Levína vystavěna t.zv. úhlová stanice / lomenice /, která současně za pomoci těžkého kamenného závaží vypínala nosná a tažná lana. Lanovka měla elektrický pohon s motorem o výkonu 28 kW.  Lanová dráha byla dvoulanového systému Pohling . Do každé lanové korby se vešlo 750 kg nákladu a korba byla zavěšena na čtyřnápravových závěsech. Začínala na zdickém dole u pražících pecí a končila na společné vykládací stanici s lanovou drahou z dolu Krušná Hora, na břehu Litavky v Králodvorských železárnách. Původní projekt lanovky předpokládal přímé zavážení vysokých pecí, t.zn. že by lanová dráha překlenula železniční trať Praha - Plzeň. Proti tomu se postavily ČSD a donutily Pražsko železárenskou společnost vysypat rudu z vozíků lanové dráhy do železničních vagónů a ty pak přepravit přes kolejové zhlaví trati Praha - Plzeň k vysokým pecím. Z uvedeného je patrno, že i v dobách našich dědů firemní pýcha a úřednická omezenost dokázala zvítězit nad logikou rozumu.    

Lanová dráha sloužila více jak 50 let bez větších problémů a havárií. V roce 1945 se stala terčem angloamerického bombardéru, který pro technickou poruchu před nouzovým přistáním odhodil bombu značného kalibru na ochranný most pod lanovkou, na cestě do Černína. Škoda na lanové dráze byla minimální, neboť bomba minula cíl a dopadla do zoraného pole, kde výbuch vytvořil obrovský kráter.

V souvislosti s uzavřením dolu na železnou rudu ve Zdicích dosloužila i lanová dráha. Poslední vozík s rudou přijel do Králova Dvora 29.8.1967.

 

Lokalita černínsko - trubínská.

Černínské ložisko bylo objeveno v druhé polovině 19. století. První zmínka o ložisku je v Lipoldově zprávě z roku 1863 v Jahrbuch des k.k. geologischen Reichsanstalt Wien. Ložisko má směr jihovýchodní - severozápadní, vzdálenost 400 m, šíře 150 m. Ruda vychází na východní straně až na povrch a zde také byla nejprve těžena lomem. Ruda je mineralogicky odlišná od rudy zdické. Neobsahuje žádný chamozit, obsahuje pouze příměs sideritů. Barva rudy je černá až černošedá. Obsahuje 24 až 25,5 % železa v těženém stavu, po vypražení 32 až 34 % železa.

 

Vývoj železorudného dolu Černín.

V letech 1909 - 1912 byl prováděn geologický průzkum na povrchu, který ověřoval výhodnost ložiska, 1912 - 1940 s přestávkami prováděn báňský průzkum. Za I. světové války 1914 - 1918 bylo ložisko otevřeno štolou na 4. patře a důlními díly pokračováno až na patro 10. V roce 1919 byla vyražena t.zv. stará jáma s povrchu až na 41. patro a později pokračováno z 41. patra až na patro 70. Odtud se razil průzkumný směrný překop směrem ke zdické jámě.

V roce 1932 byly veškeré hornické práce zastaveny a obnoveny až v roce 1939. Následně byly postaveny 2 pražící pece nučického typu a lanový výtah k silnici Svatá - Králův Dvůr za účelem přepravy pražené rudy auty do železáren. Téhož roku byla postavena strojovna pro hloubení nové jámy v nadloží. O rok později postavena umyvárna, šatny s cáchovnou. Těžilo se na dvě směny asi 100 důlních vozů denně.

V roce 1942 se zvyšuje těžba a staví se třetí pražící pec. Po roce 1945 se těžba zastavuje a důl se udržuje v pohotovosti. Čerpá se především důlní voda. Teprve v roce 1952 se požaduje na dole ve Zdicích zvýšení těžby, a proto musí pomoci i důl v Černíně. Práce se obnovují již v dříve vyražených chodbách.

V roce 1955 je vyraženo hloubení z 19. patra na 22. patro a o tři roky později pokračuje hloubení z 19. patra na 29. patro. V roce 1960 se na 22. patře razí směrná chodba směrem k západu v severním křídle ložiska a spolu s komínem na 15. poschodí, který je změněn na úklonnou jámu, se tato dvě díla spojují a vytváří osu pro dopravu za použití akumulátorové lokomotivy. Až do této doby byla prováděna lidskou silou. Mechanizovaná doprava pak sloužila až do úplného zastavení těžby.

Vybavení pracoviště bylo totožné s dolem ve Zdicích. Jen rychlost instalovaných vrátků nesměla překročit 1,5 m/sec. Pravidelná jízda pracovníků na úpadnicích nebyla v Černíně dovolena.

 

Povrchová zařízení na dole v Černíně.

Přístup k povrchovým objektům dolu Černín byl zajištěn jen polními cestami, jednak z obce Černín, jednak ze silnice Králův Dvůr - Svatá a ze silnice Levín - Černín.

V areálu důlního provozu byla zděná budova šaten, kompresorovny a elektrické rozvody s transformátorem 5000/500 V, transformátor světelný 500/220 V. Rozvodna byla napojená na vzdušnou linku 5000 V, odbočující z linky do Zdic. Dále se v areálu nacházel objekt kovárny, těžního vrátku k úklonné jámě, 3 pražící pece, ocelová konstrukce povalu pražících pecí, vrátkovna výtahu rudy k silnici Králův Dvůr - Svatá, obytný dům s kanceláří důlního, dřevěná těžní věž, dřevěný zásobník pro nakládání surové rudy na nákladní auta, který nahradil dřívější pozemní lanovou dráhu pro dopravu rudy k silnici. Do areálu patřil zděný portál staré úklonné jámy, dřevěný přístřešek nad ústím úklonné jámy v úrovni nádvoří u pecí, příjezdní cesta od silnice k areálu s nově upraveným povrchem, která umožňovala příjezd a odvoz rudy auty bez lanového mezičlánku.     

Vybavení dílen i vlastního důlního pracoviště je totožné s dolem ve Zdicích. Pokud se jednalo o složitější opravy, byly prováděny v dílnách mateřského závodu.

 

Pohled na některá období zdického dolu.

Na základě dostupných provozních podkladů si lze učinit alespoň částečnou představu o poměrech v dole a jeho hospodářsko ekonomické situaci.V letech 1913 činila roční těžba 63 763 t a počet dělníků 229. V období I. světové války se těžba pohybovala od 33 825 t do 113 968 t za rok a počet pracovníků od 147 do 275.

Za první Československé republiky byla zaznamenána nejnižší těžba v roce 1922, pouhých 543 t a počet pracovníků 17. Naopak nejvyšší těžba v historii železorudného dolu byla dosažena v roce 1925, a to 127 969 t a počet pracovníků činil 259.

Z doby okupace 1939 - 1945 se zachovaly tato charakteristická data: Počet pracovníků se pohyboval od 225 do 279, výkon lamače od 3,01 do 3,93 t/sm. Průměrná mzda lamače za směnu činila 42,56 K do 61,22 K, průměrná mzda všech pracovníků se pohybovalo od 39,09 K/sm. v roce 1939 do 57 K/sm. v roce 1944.

Po druhé světové válce bylo dosaženo nejvyšší těžby v roce 1953 - 45 358 t, nejméně pak v roce 1945 - 8 091 t. Nízká těžba v tomto roce byla v důsledku rozsáhlé údržby podzemního i nadzemního zařízení, prováděného od února do poloviny května. Osazenstvo na tuto dobu převedeno na práce do Králodvorských železáren, na důl Krušná Hora a do uhelných dolů na Kladně. Práce v dole byly obnoveny 14. května 1945. 

Po okupaci Československa v roce 1939 byla zpracována pro tehdejší ministerstvo veřejných prací zpráva o technicko ekonomických výsledcích zdického dolu za rok 1938. Dosažená těžba: 95 873 t, výroba pražené rudy 74 622 t, spotřeba uhelných kalů  4 943 t. Dosažené výkony: lamačský 4,48 t/os/sm., důlní 2,40 t/os/sm., celozávodní 1,59 t/os/sm

Rozdělení dělníků na směny :

směna :                     dělníků v dole :             dělníků na povrchu :

    I.                                 71                                    59

    II.                                47                                    12

    III.                               36                                      3

c e l k e m                      154                                    74          Stav závodu : 228

Závodní správa : 2 důlní inženýři + 2 administrativní pracovníci + 11 střed, techniků

 

Složení osazenstva závodu a průměrné výdělky jednotlivých profesí :

profese :                 v dole :            na povrchu :       celkem :          Kčs/směna :

lamači                      71                       -                     71                  38,00

dřeviči                      18                       -                     18                  38,54

palní                           3                       -                       3                  36,13

běhači a narážeči       19                      -                     19                  29,49

zavážeči a pražiči        -                     29                     29                  41,07

důlní řemeslníci           4                       -                       4                  36,13

řemeslníci v dílně         -                     14                    14                  35,34

ostatní v dole            19                       -                     19                  35,11

ostatní na povrchu       -                     31                     31                 29,22

stavby v Černíně        20                      -                     20                 35,11

c e l k e m               154                     74                  228

 

Naturální požitky zaměstnanců dolu : Svobodní pracovníci dostávali 18 q kamenného uhlí na rok, ženatí  42 q za režijní cenu 1,75 Kčs/q + 0,25 Kčs/q jako příspěvek na revírní bratrskou pokladnu. Dále dostávali 2 m3 starého důlního dřeva.

 

Mimořádné události :

K mimořádné události došlo 18.11.1939, kdy bylo veškeré mužské obyvatelstvo ve Zdicích zatčeno za údajné přepadení německé spojky pod Samohelkou. Zásahem na generálním ředitelství byli okamžitě propuštěni strojníci a obsluha čerpadel, aby nedošlo k zatopení některých chodeb. Následující den byli propuštěni ostatní zaměstnanci dolu.

K další události došlo 10.2.1959 na 90. patře dolu, kdy následkem propadu hlušiny byl poškozen jeden ze silových elektrických kabelů na boku a při stropě jámy. Nastal zkrat a výbuch kabelu spolu s vytvořením elektrického oblouku a následným požárem jak kabelu, tak dřevěného pažení důlní chodby. Po dramatických hodinách se podařilo zachránit osazenstvo dolu. Byli povoláni záchranáři z Krušné Hory, z Chrustenic, z Nučic i z Ústřední báňské záchranné stanice na Kladně. Cílem bylo uzavřít přívod vzduchu k místu požáru. Teprve po 9 dnech bylo konstatováno, že teplota, ani obsah kysličníku uhelnatého nestoupá, a že požár byl uhašen. Oheň napáchal značné škody na elektrickém vedení, důlní výdřevě, strojním vybavení i důlním výtahu. Těžba musela být přenesena do Černína. V dole byl obnoven provoz až v měsíci červnu 1959.

 

Zastavení provozu a likvidace dolu.

Jako důvody  zastavení provozu na dole a jeho následná likvidace byly uváděny, vysoká ztrátovost při těžbě a výrobě dosavadním způsobem, velký počet ostatních pracovníků na jednoho výkonného lamače, nedostatek finančních prostředků na další nevyhnutelnou investiční výstavbu, nezájem hutí o tuto rudu s nízkou kovnatostí a vysokým obsahem kysličníku křemičitého a konečně, dovoz zahraničních rud o vysoké kovnatosti a příznivém chemickém složení.

Ministerstvem hutního průmyslu a rudných dolů v Praze byla těžba na lokalitě černínsko - trubínské zastavena k 1. červenci 1962 a na lokalitě zdicko - knížkovické k 1. srpnu 1962.

Upotřebitelné stroje, kolejnice, kabely a trubky byly předány jiným závodům, nebo sešrotovány. Pozemky o rozloze 20 ha, včetně zděných budov předány k užívaní jiným organizacím. Likvidací železorudného dolu ve Zdicích končila epocha hornické činnosti, která trvala více jak 300 let. Za tuto dobu bylo vyrubáno 3 034 000 tun, včetně dolu v Černíně. Zásoby, které byly v dole ponechány se odhadují na 5 300 000 tun a jsou tak velké, že nalezne-li se v budoucnu technicky a ekonomicky výhodný způsob těžby a vhodná technologie pro obohacení rudy před její vsázkou do vysoké pece, může tato lokalita sehrát ještě významnou roli v životě budoucích generací.      

     

 

Zpracoval : Josef Hůrka


Vytvořeno: 22. 8. 2012
Poslední aktualizace: 22. 8. 2012 00:00
Autor: