#
#

Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de
Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Dirigent od řeky Berounky

Typ: ostatní
V měsíci březnu uplyne 40 let od smrti velkého českého dirigenta Václava Talicha

V měsíci březnu uplyne 40 let od smrti velkého českého dirigenta Václava Talicha.

Popsat výstižně a stručně jeho život, umělecké působení doma i v zahraničí, to nebyl skutečně úkol jednoduchý. Jedinou pomůckou mě byl Katalog pozůstalosti národního umělce Václava Talicha.
Narodil se v moravské Kroměříži 28 května 1883. Celá rodina čítající tři další sourozence se záhy stěhuje do Klatov, které dodnes zachovávají na rod Talichů a na jejich muzicírování ve městě písemné i fotografické vzpomínky.
Jako první zahraniční působiště byla v letech 1908 až 1912 slovinská Lublaň. Tady buduje nově založenou Slovinskou filharmonii a všestranně podněcuje její rozvoj a operní činnost. Pomáhá ze všech sil této kulturně nerozvinuté zemi k jejímu sebepoznání. V letech 1925 až 1926 působí v průmyslovém Glasgowě ve Skotsku, kde diriguje desítky koncertů. Stejně je tomu ve Stockholmu ve Švédsku, letech 1927 až 1934, kde se v té době tento český dirigent stává vůdčí uměleckou osobností celého Švédska. Jeho 260 koncertů s orchestrem stockholmského Konsertforeningenu významně pomohlo k rozvoji švédské symfonické hudby. Navštívili bývalý Sovětský svaz, kde v letech 1932 až 1933 řídil Leningradský symfonický orchestr. Václav Talich se stal vpravdě světově uznávaným dirigentem, interpretem hudby domácí i zahraniční. V jeho repertoáru nikdy nechyběla díla Mozarta, Beethovena, Dvořáka, Smetany, Suka, Nováka, Martinů, Tchajkovského, Debussyho a později i Janáčka. Mimo těchto dlouhých pobytů v zahraničí diriguje na pozvání v Londýně, Paříži, Moskvě, v Helsinkách, Varšavě, Bukurešti, Charkově, Vídni, Goteborku, Berlíně a v dalších menších evropských městech.
Bylo o něm známo, že ve svém volném čase byl nadšeným turistou, který dlouhými pěšími pochody načerpával nových sil pro náročnou uměleckou činnost. Ač viděl mnohá moře, prošel četná evropská horstva, vždy se vracel domů do Čech, kde se cítil nejšťastnější. Palčivé vzpomínky na domov v zahraničí, únava z vypjatého koncertního života, z cizího prostředí a zvyků poznamenaly jeho zdraví. Bylo jisté, že se k zahraničnímu angažmá již nevrátí, mimo jiné proto, že získal trvalé místo šéfa opery v Národním divadle. V té době jej zaujala myšlenka mít kromě pražského domova na Vinohradech, ještě jeden domov, pokud možno v přírodě, na lesní samotě. V roce 1936 kupuje tzv. Dudlovu vilu v Berouně, v údolí zvaném Brdatka. Kouzelný dům o samotě, s velkou zahradou , ba i s kouskem vlastního lesa, byl pro vyčerpaného umělce opravdu balzámem na duši. Hlavně pak řeka Berounka a blízkost Křivoklátských lesů, dodávala zvolenému místu zvláštní kouzlo. Je dosud řada pamětníků jeho náročných turistických pochodů podél řeky Berounky, až daleko na západ k samotné Plzni. Svědčí o tom památníček, který si psal z jednotlivých cest, jeho vnímání přírody, romantických zákoutí i tajů řeky. Rázem se kraj kolem řeky Berounky pro něho stal nejkrásnějším místem na světě.
Přišla německá okupace a s ní i světová válka. Pamětníci nezapomněli na koncert České filharmonie za jeho řízení, dne 28. června 1939 v berounské Sokolovně. Repertoárem byla Smetanova Má vlast zakončená dlouhotrvajícími ovacemi a zahranou písní Kde domov můj.
Jeho snahou jako šéfa opery Národního divadla bylo co nejvíce uvádět opery českých skladatelů, což se mu v celku dařilo. V posledním roce okupace bylo Národní divadlo uzavřeno a herci nasazeni do továren na manuální práci. Talichovým přičiněním byl orchestr uvolněn z manuálních prací, avšak pro napětí mezi ním a protektorátním ministrem kultury Moravcem mu bylo odepřeno řídit a pořádat symfonické koncerty mimo Prahu. Odešel tedy do Berouna, kde připravuje pro čas svobody Smetanovu Libuši, která byla za okupace zakázána.
Ihned 9. května 1945 odchází se svou dcerou Vitou pěšky do Prahy s jediným cílem, zahájit činnost opery Národního divadla, právě Libuší. Jaké bylo jeho zklamání, když brána Národního divadla byla pro něho uzavřena, pro údajnou spolupráci s německými okupanty. Rozčarován se vrací zpět do Berouna, kde je 21.května zatčen a převezen do vyšetřovací vazby na Pankráci. Zapracoval, jako v historii tohoto státu tolikrát, český fenomén revolučních omylů. Po šesti týdnech výslechů a ponižování byl pro nedostatek konkrétních důkazů propuštěn a v plném rozsahu rehabilitován.
Neprodleně zakládá Český komorní orchestr výhradně z mladých školou odchovaných hudebníků. Ve velmi krátké době pod jeho vedením vyvolali Talichovi žáci v hudebních kruzích úplnou senzaci. S mladým orchestrem odjíždí do Švédska. Stockholmské obecenstvo, které ho tolik milovalo ve třicátých letech, mu tentokráte připravilo nadšené přivítání a ovace.
Žel blížila se nová tragedie Talichova života. V roce 1947 těžce onemocněl. O rok později rezignuje na funkci šéfa opery Národního divadla i Českého komorního orchestru. Rázem je bez tolik milované práce, ale i bez finančních prostředků. Teprve v druhé polovině roku 1949 může přijmout nabídku slovenských umělců k vytvoření Slovenské filharmonie. Ač je mu 66 let, dává se znovu s nevšedním zájmem do práce. Po čtyřech letech působení v Bratislavě se již natrvalo vrací do milovaného Berouna. Naposledy drží taktovku v roce 1955 před Českou filharmonií a televizními kamerami. O dva roky později je mu Dekretem prezidenta republiky udělen titul „Národní umělec“.
Pokročilé stáří tráví v kruhu rodinném, v přítomnosti svých milovaných vnoučat Martina a Michala Dejmalových a Moniky a Haničky Talichových. Poslední ranou osudu byla nešťastná fraktura nohy v kyčli a zápal plic. Vzniklá deformace ho trvale připoutává ke křeslu. Umírá dne 16. března 1961.
Jen vzdálený hukot řeky Berounky a šum Křivoklátských lesů doléhající na berounský hřbitov, kde je se svoji ženou pochován, mu na věčnosti připomínají pozemskou hudbu, kterou měl tak rád a pro kterou toho tolik v životě vykonal.
 
                                                                                Josef Hůrka

Vytvořeno: 13. 3. 2012
Poslední aktualizace: 13. 3. 2012 00:00
Autor: