#
#

Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de
Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Chalupář od řeky Berounky

Typ: ostatní
Vzpomínka na oblíbeného spisovatele Františka Nepila

V září letošního roku uplyne 15 let od náhlé smrti Františka Nepila, oblíbeného spisovatele, autora rozhlasových pořadů a televizních vystoupení, tvořivého chalupáře, ale především člověka se srdcem na správném místě. Kdo se s ním alespoň jednou setkal, ten na něho vzpomíná po celý život.   

    Narodil se v Hýskově (1929) a po absolvování obchodní akademie nastoupil jako propagační referent v podniku Restaurace a jídelny. V polovině padesátých let působí jako propagační textař v podniku Merkur.
    Rozhodující obrat v jeho životě nastal až v letech šedesátých, kdy se stal redaktorem Československého rozhlasu a od roku 1972 pak zvolil svobodné povolání spisovatele.
Naslouchalo mu hodně lidí, protože byl poutavým vypravěčem, který dokázal své posluchače rozesmát i rozplakat zároveň. Jeho vyprávění bylo blízké každému obyčejnému člověku. Lidé si s ním velice rádi povídali, i když hrozilo „nebezpečí“, že to, co řeknou, se časem objeví v některé jeho knížce, nebo v rozhlasovém vyprávění. Přesto se mu velice rádi svěřovali, protože věděli, že dovede trpělivě naslouchat a každého pochopit.
    Pořádal mnoho besed po celé republice, nejvíce však ve svém rodném kraji na Berounsku. Řeka Berounka a vůbec její okolí bylo pro něho vším. Opatřil si proto chalupu ve Stradonicích a postupně ji podle svých představ a plánů upravoval. Ošetřoval stromy, pečoval o záhony se zeleninou. Měl rád život ve všech jeho podobách.
    Pobyt na venkově se stal námětem jeho nejkrásnější knihy „Jak se dělá chalupa“ (1968), kde popisuje jak ji získal a přetvářel k obrazu svému. Po jejím vydání byla čtenáři okamžitě rozebrána. K dalším stejně úspěšným knihám patří „Střevíce z lýčí“ (1982), „Kněžnin prsten“ a „Dobré a ještě lepší jitro“ (1990). Zvláštní místo v jeho tvorbě zaujímaly děti, pro které napsal bezpočet pohádek. Nejznámější jsou „Makový mužíček“ (1976), „Polní žínka Evelínka“ (1979) a „Naschválníčci“ (1981). Výčet jeho spisovatelské tvorby není zdaleka úplný.
    Měl jsem to životní štěstí spolu se svými spolupracovníky se s ním sejít za poněkud kuriózní situace. Stalo se tak v hloubce jednoho tisíce metrů pod zemí, na uranovém dole 16 v Příbrami. František Nepil sfáral o půl hodiny dříve než my, aby si prohlédl unikátní hornické dílo – přetvoření vytěženého dolu na podzemní zásobník plynu. Ve chvíli setkání s ním zrovna podepisoval havířům své knihy s žertovnou poznámkou, že by měl být zapsán do Guinessovy knihy rekordů, pro místo a hloubku, kde rozdává autogramy.
    Byl člověkem úžasné vnitřní energie, která z něho vyzařovala jak sluneční paprsky. Konstatovali to nejen vedoucí pracovníci dolu, kteří ho doprovázeli, ale i prostí havíři. Živě se zajímal nejenom o budované dílo, ale i o minulost uranových dolů v Příbrami. Z informací, které získal, napsal mimořádně zdařilou rozhlasovou reportáž o ztrátě největšího přírodního bohatství, které Československá republika měla. Výstižně to charakterizoval slovy: „ Tato země mohla mít bez problémů dálnice od východu na západ a od severu na jih. Na železnici mohly jezdit rychlovlaky neskutečnou rychlostí a každá naše žena mohla chodit v předklonu pod tíhou zlatých šperků, kterými by byla její šíje ověšena.“ K tomuto konstatování není zapotřebí nic dodávat.
    František Nepil zemřel náhle v rozkvětu svých sil ve věku 66 let. Zanechal nedokončenou práci a nenaplněné plány, a k břehům onoho světa se vydal s hlavou plnou starostí, kdo to za něho udělá. Zemřel, aniž dokončil spoustu práce jako spisovatel i jako chalupář.
 
                                                                                                Josef Hůrka                

Vytvořeno: 15. 4. 2012
Poslední aktualizace: 15. 4. 2012 00:00
Autor: