#
#

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de
Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Cesta za malou louži

Typ: ostatní
Cesta do Velké Británie

Cestovat do Velké Británie můžete v podstatě dvojím způsobem. Buď letecky, nebo motorovým vozidlem. Pokud si zvolíte druhou alternativu dostanete se do ostrovní říše buď vybudovaným Eurotunelem z Francie do Anglie, nebo lodním trajektem z belgických či francouzských přístavů. Tento způsob přepravy jsme zvolili i my, neboť poskytuje nezapomenutelné pohledy na evropské přístavy, vody průlivu La Manche i tolik opěvované bílé útesy anglického ostrova. Nic z toho z letadla, ani z podmořském tunelu neuvidíte.

Poměrně rychlá pouť po německých a belgických dálnicích skončila v přístavu Ostende. Po krátké čekací době nás společně s autobusem a se stovkami dalších spolucestujících a s jejich vozidly nalodili na trajekt plující z Ostende do britského Loď která nás přepravila z belgického přístavu Ostende do anglického Doverupřístavu Dover. Cestu přes průliv zvládne loď za 5 až 6 hodin jízdy po někdy velice chladných a neklidných vodách. Obojí nemusíte vůbec vnímat, protože loď je vybavena potřebným komfortem od televize, kina až po bohaté obchody s bezcelním zbožím, včetně obchodů s lákavým občerstvením. Nic z toho našince nezajímá, jen pohled na zpěněné vody průlivu, na vzdalující se města francouzského pobřeží a později na blížící se bílé útesy doverské. Není pochyb o tom, že pro vracejícího se Angličana z bývalých kolonií nebo z války byly bílé útesy ostrova předzvěstí šťastného návratu do vytouženého domova. Vedle bílých útesů nás na jejich vrcholku zajímalo i bezpočet věží s obřími vrtulemi, což představuje ekonomicky a ekologicky nejvýhodnější výrobu elektrické energie ve Velké Británii. Napomáhají tomu věčně vanoucí větry v těchto končinách.
Po celním a pasovém odbavení, které je tradičně u Angličanů velmi přísné, odjíždíme do Londýna. Mění se krajina, ale i pravidla silničního provozu platná na evropském kontinentu. Jezdí se vlevo, nájezdy a výjezdy z dálnice jsou řešeny opačně než u nás, vzdálenosti jsou v mílích, a tak by se dalo pokračovat. Jako by Velká Británie nepatřila do Evropy.
Po dvou hodinách jízdy přijíždíme na předměstí Londýna. Světové velkoměsto hrálo v historii světa i naší republiky nejednu významnou úlohu. S počtem obyvatel si nezadá s Českou republikou. Rovněž svojí obrovskou rozlohou 1 600 čtverečních kilometrů patří k největším městům na světě.
Známá věž Londýna známá hlavně zvukem hodin jenž sloužil za známou znělku anglického rozhlasuV hotelu, ve kterém jsme ubytováni a kde od vrátného až po ředitele je černošký personál, existuje bezvadný pořádek a vynikající obsluha. K nejslavnější věži Big Ben to máme pár kroků. Hlas jejího zvonu se denně ozývá jako znělka rozhlasové stanice BBC. Věž dosahuje výše sta metrů a ciferník hodin měří úctyhodných 8 metrů. Hned vedle je reprezentativní budova anglického parlamentu. Zasedání Horní a Dolní sněmovny jsou veřejnosti přístupná, je však třeba si zakoupit vstupenku. Protějškem parlamentu je Westminsterské opatství, které Anglický parlament, v pozadí katedrála Westminsterského opatstvíje pro každého Angličana totéž, co pro Čecha Hradčany s chrámem Svatého Víta. Jsou zde korunováni a pochováni angličtí králové a královny, mimo jiných Richard II a jeho manželka Anna Česká, dcera císaře Karla IV. Najdete zde pamětní desky takových osobností jakými byli Isaac Newton, Charles Dickens, sestry Bronteovy, lord Byron, hudební skladatel Handel, ale i politici Winston Churchill i nám nechvalně známý Neville Chamberlain. Je zde umístěn Centrum Londýnahrob Neznámého vojína I. i II. světové války. Na paměť československých letců a jejich zásluh v boji o Anglii v II. světové válce byla část barevně vykládaného okna katedrály Westminsterského opatství opatřena československou státní vlajkou. V místním parku je pak umístěna socha Winstona Churchilla, kterého mají všichni Angličané v hluboké vážnosti. Socha je opatřena zvláštním elektromagnetickým zařízením odpuzujícím početná hejna londýnských holubů, aby jimi nebyla znečišťována.
O několik bloků dále je známá ulice Downing Street s domem č. 10, který je od roku 1732 tradičně sídlem ministerského předsedy. Z pohledu z ulice se jedná o zcela prostý dům, který je uvnitř moderně zařízen podle představ a přání právě úřadujícího ministerského předsedy a členů jeho rodiny. Veřejnosti není přístupný.
Londýn má také bezpočet parků, které poskytují obyvatelstvu prostor pro odpočinek v přírodě. Známý Hyde Park netřeba představovat. Tam se můžete postavit a vykládat kolemjdoucím co chcete, nebo co vám zrovna přijde na mysl. Nikdo vás nevykáže, ani nezavře. Otázkou je, zda vás bude někdo poslouchat, ale jsou řečníci, kteří mají docela slušný počet posluchačů.
Zvedací most Tower Brigde přes řeku Temži v LondýněKaždé velkoměsto má obvykle svůj charakteristický most. Londýn má Tower Brigde, který je posledním mostem před ústím řeky Temže do moře. Byl postaven teprve v roce 1894. Má dvě charakteristické věže se zvedacím zařízením umožňujícím zdvižení mostu pro vjezd velkých lodí z moře na řeku a naopak. Most nese jméno podle nejstarší pevnosti v zemi, která se nachází v jeho blízkosti a shlíží na řeku Temži více jak tisíc let. Byly zde vězněny a popravovány slavné osobnosti anglické historie. Za všechny zde popravené nešťastníky se zmiňuji alespoň o manželkách krále Jindřicha VIII. Za II. světové války byla pevnost vězením pro německé vyzvědače. Pobýval zde i Hitlerův zástupce Rudolf Hess, který jak známo za podivných okolností přistál v průběhu války na anglické půdě. 
Přehlídka královské gardy anglickou královnou před Buckinghamským palácemVyvrcholením naší návštěvy Londýna byla účast na každodenní přehlídce čestné stráže Buckinghamského paláce, který je sídlem královny Alžběty II. a její rodiny. Přehlídka byla o to zajímavější, že se jí zúčastnila sama královna. Královská rodina má v Anglii velikou popularitu. Marně se mezi Angličany neříká, že když bolí břicho královnu, mají potíže obdobného charakteru všichni Angličané.
Mimořádné vážnosti a úctě se těšila, nedávno zemřelá, královna matka - Alžběta I., která si získala nesmírnou oblibu tím, že v době bombardování Londýna za II. světové války jej ani na hodinu neopustila a osobně organizovala zdravotnickou a humanitární pomoc postiženým. Ve velké oblibě měla našeho ministra zahraničí Jana Masaryka, kterého přijímala bez oficiálních formalit. Údajně mimo sympatií, které k němu chovala, si nechávala od něho s oblibou vyprávět i košilaté anekdoty.
Poslední naší návštěvou bylo museum Madam Tussand’s, kde jsou od roku 1835Z návštěvy muzea voskových figur Madam Tussand v Londýně vystavovány voskové figuríny významných osobností světových dějin. Vedle snad všech anglických králů a královen, zde můžete vidět všechny významné americké prezidenty, vůdce Sovětského svazu i představitele fašistického Německa. Z našich prezidentů je zde T.G.Masaryk a Václav Havel. Jsou zde i vojevůdci od Napoleona po Eisenhowera, Mongomeryho a Žukova. Jiná oddělení jsou věnována hercům a zpěvákům světového významu. Výstava je velice rozsáhlá, pravidelně doplňována o nové osobnosti světové politiky a kultury.
Londýn byl znám jako město dlouhodobě zahalené do mlhy, a skutečně takovým po staletí byl. Způsobovalo to spalování dřeva v krbech, které jsou v každém londýnském bytě. Samozřejmě že k tomu přispívaly i atmosférické podmínky ostrovní říše. Zákazem spalování dřeva v krbech se rázem ovzduší v Londýně natolik zlepšilo, že zmizela i pověstná londýnská mlha. Dnes jsou krby upraveny na elektrickou energii a doplněny o efekty hořícího ohně.
Ještě jednu osobní vzpomínku. Při procházce v blízkosti známé věže Big Ben, kde je velké množství krámků s překrásnými suvenýry, se náhle zvedl prudký vítr. Vystavené zboží u jednoho krámku se rázem válelo po chodníku. Snažil jsem se sesbírat, co se dalo, pohlednicemi počínaje a dětskými přilbami konče. Nesl jsem to do prodejny. Ostatní chodci nevšímavě procházeli kolem. Majitel mě poděkoval . Druhého dne si moji přátele chtěli koupit suvenýry , a tak jsem je odvedl právě do toho krámku. Sám jsem také využil příležitosti a vybral si předměty asi za 11 liber pro vnoučata. U pokladny seděl majitel, chvíli se na mne zadíval, pak se usmál a prstem ukázal, že požaduje pouze 1 symbolickou libru. Marně se mu snažím vnutit peníze odpovídající deklarované ceně - trval na svém. Moji kolegové, kteří toho byli svědky, nechápavě kroutili hlavami, protože příhodu předchozího dne neviděli.  Nakonec jsem jim musel namluvit, že je to můj vzdálený příbuzný. Nešťastná česká žárlivost!
Po pěti dnech strávených v hlavním městě britského království vyjíždíme po stopách královské rodiny. Cílem naší cesty je její venkovské sídlo zámek Windsor, vzdálený od středu Londýna dvě hodiny jízdy autobusem. Cestou míjíme mezinárodní letiště Heathrow, které patří mezi největší na světě. V čase našeho průjezdu podél letištních ploch doslova každou minutu přistávalo, nebo startovalo dopravní letadlo. Obdobný provoz jsme pozorovali ještě jednou a to při zpáteční cestě do Česka ve Frankfurtu nad Mohanem.
Pohled na krajinu střední Anglie působí uklidňujícím dojmem. Pečlivě obdělaná pole, posečené louky, vyčištěné lesní remízky a v okolí silnice ošetřené příkopy bez jakýchkoliv odpadků. Pozoruhodný objev, pomyslí si ironický čtenář těchto řádků, ale porovnejte to s naší realitou!
Impozantní venkovské sídlo Windsor zasazené do malebné krajiny s kouzelným městečkem stejného jména žije svými krámky, restauracemi a hotely z bohatého turistického ruchu. Vlastní zámek, dle mého názoru, působí dojmem dobře opevněného hradu, než venkovského sídla královské rodiny na konci 20. století. Vnitřní prostory jsou, respektive v době naší návštěvy byly turistům nepřístupné, a sloužily výhradně královské rodině a jejich početnému personálu. Pouze rozsáhlým nádvořím a zámeckým parkem mohou návštěvníci bez problému procházet. Údajně snad dnes, v rámci úsporných opatření královské rodiny, jsou některé prostory královského sídla jak v Londýně, tak na Windsdoru za příslušné vstupné turistům přístupné.
Po půldenním pobytu se vracíme zpět do Londýna se zastávkou ve světoznámém univerzitním městě Oxfordu. Návštěvou jedné z univerzit jsme se mohli přesvědčit o vybavení učeben a studoven. Vše nasvědčuje vysoké péči o studenty i dostatečným finančním zdrojům, kterými vedení univerzit disponuje. Opakem pak bylo stáří budov. Malá okna a všudypřítomný nepříjemný chlad v důsledku neuvěřitelně silných kamenných zdí. Je to daň tradici anglickému konservatismu. Na univerzitách v Skupina studentů v Oxfordu si vydělává hrou na studieOxfordu studují tisíce mladých lidí ze všech kontinentů světa, takže v ulicích se to hemží, jak v biblickém Babylonu. Pomocnými pracemi v obchodech, restauracích a barech i různými kouzelnickými atrakcemi, či hrou na hudební nástroje v ulicích města si studenti přivydělávají na pobyt i studia. V této neopakovatelné atmosféře opouštíme město, které je bezesporu světovou Mekkou studentů.
V časové tísni jsme nemohli navštívit malou obec Bladon nedaleko Oxfordu, kde je pochován vedle svých rodičů jeden z největších politiků první poloviny 20. století Winston Churchill. Jeho historická nesmrtelnost je ve vítězství Velké Británie, pod jeho vedením v I. i II. světové válce i v jeho neuvěřitelné vizi budoucnosti, která se obdivuhodně naplnila.
Pozdě večer odjíždíme z hotelu do přístavu Dover. Nad přístavem zuří vichřice a blesky křižují oblohu. Pokud trajekt, na který jsme se nalodili, stál v přístavu, loď běsnění živlů nezaznamenala. Teprve po výjezdu na volné vody průlivu La Manche se začala nepříjemně kymácet. V jídelně, kterou jsme v tu dobu procházeli, padaly talíře s jídlem a číše s pitím ze stolu na koberce. Během 10 minut vyčistil mohutný vysavač prostor jídelny, včetně jídla a střepů k nepoznání. Na radu zkušenějších jsme si ve společenské místnosti lehli na koberec, protože v leže se dají nejlépe přečkat divoké výkyvy lodi. Po dvou hodinách se bouře utišila, ale vlny v průlivu se zdaleka nezmenšily. Jako spásná země na nás působila blížící se světla měst francouzského pobřeží. V ranních hodinách jsme šťastně přistáli v belgickém přístavu Ostende. Po krátké prohlídce Bruselu, zajímavého především městskými podzemními komunikacemi pro automobilovou dopravu, se přes Frankfurt nad Mohanem blížíme pomalu k našim hranicím.
A nakonec něco pro zasmání. Cestou domů pozoruji, že každý z kolegů má slušivý černý deštník, a někdo i tři. V Anglii často prší, přesto Angličané deštníky z domova nenosí. Pokud musí jít nutně někam v dešti pěšky, koupí si deštník za pakatel v každém novinovém stánku. Když přestane pršet, odloží jej u nejbližší popelnice. Tak máme deštníky, vysvětluje můj kolega, který nebyl v Londýně poprvé. Já neměl žádný. Byla to asi malá pomsta mých kolegů za mého „příbuzného“ v obchodě se suvenýry. Jinak to byl pro všechny krásný výlet do země našich přátel za malou louži.
 
                                                                              Josef Hůrka

Vytvořeno: 22. 9. 2011
Poslední aktualizace: 22. 9. 2011 00:00
Autor: