#
#

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de
Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Černé tenistky

Typ: ostatní
14. března 1953 byla sobota. Den jako každý jiný. Na naší Průmyslové škole chemické v Praze se střídali profesoři jednotlivých předmětů jako svatí na orloji Staroměstské radnice. Jen profesorka dějepisu pro náhlou nevolnost absentovala. Hodinu jsme zůstali bez pedagogického dozoru.

14. března 1953 byla sobota. Den jako každý jiný. Na naší Průmyslové škole chemické v Praze se střídali profesoři jednotlivých předmětů jako svatí na orloji Staroměstské radnice. Jen profesorka dějepisu pro náhlou nevolnost absentovala. Hodinu jsme zůstali bez pedagogického dozoru.

V té době nás nenapadlo nic „moudřejšího“ než Jardovi Malému, známému cholerikovi schovat černé tenistky, které jsme nosili jako přezůvky na tělocvik. Protože to byl žert po několikáté opakovaný a všechny úkryty již znal, vytáhli jsme je na vlajkovou žerď umístěnou na čelní stěně budovy, pod oknem naší třídy. Tam je už nenašel. Vyučování pokračovalo po polední přestávce ještě dvěma hodinami. O té druhé hodině se rozletěly dveře a do třídy vstoupili, spolu s ředitelem školy, tři muži v kožených kabátech. Následoval výslech všech přítomných studentů. Jejich posláním bylo zjistit, kdo na vlajkovou žerď pověsil černé tenistky zrovna v den kdy zemřel prezident Klement Gottwald. Bylo to ale vůbec poprvé, kdy jsme se všichni dozvěděli, že není mezi živými. V té době to věděl jen omezený okruh stranických a státních funkcionářů, včetně příslušníků státní bezpečnosti. Oficiální oznámení v rozhlase totiž následovalo s určitým zpožděním teprve v pozdních odpoledních
hodinách.

Každý z nás si uvědomoval, jak asi tuto klukovinu interpretuje mozek příslušníka tajné policie. Nastalo hrobové ticho, odpovědí bylo jen krčení ramen a slova „ Nevím, neznám, nevšiml jsem si.“ Nepromluvili ani ti spolužáci, kteří již měli stranickou legitimaci v kapse a na které byl vyvíjen obzvláště silný nátlak. Výslech s drobnými přestávkami trval až do večerních hodin. Výsledek šetření se rovnal nule.

V pondělí náš třídní ing. Karel Anderlík, bývalý vysokoškolský profesor, uznávaný odborník v chemickém průmyslu, autor mnoha učebnic, nyní vyučující z politických důvodů na střední odborné škole, zůstal po příchodu do třídy stát na stupínku a přísným zrakem si nás prohlížel. Po chvíli napjatého ticha, stroze pronesl: „ Řekli jste kdo to udělal?“ „Ne, pane profesore!“, zněla souhlasná odpověď celé třídy. Opět nastalo hrobové ticho. „Měl jsem vždycky třídu, na kterou bylo spolehnutí. Ovšem za vaše soustavné lumpárny zkouším celé dvě hodiny.“ Ten jeho úsměv a rozzářené oči budu mít v paměti do konce života.

I léta padesátá minulého století měla své muže v kožených kabátech, ale naštěstí i profesory s vyšším mravním principem jako ve stejnojmené Drdově povídce.

Josef Hůrka


Vytvořeno: 17. 7. 2006
Poslední aktualizace: 17. 7. 2006 00:00
Autor: