#
#

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de
Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Příspěvky Josefa Hůrky

Stránka

Modré oči z Aljašky

Článek ze ZN

24. 1. 2014 Zobrazit více

Hodinu s bývalým poslancem Národního shromáždění Vojtou Benešem

O setkání s bratrem prezidenta Edvarda Beneše

24. 11. 2013 Zobrazit více

Generál modrého nebe

O generálu Miroslavu Štanderovi

23. 11. 2013 Zobrazit více

Falešná ozvěna

Ze školních škamen

22. 11. 2013 Zobrazit více

Cukrovar ve Zdicích

K významným osobnostem Podbrdského kraje bezesporu patří pánové František Skala a Josef Macháček, kteří významnou měrou přispěli k rozvoji cukrovarnictví v našem regionu.

21. 11. 2013 Zobrazit více

Brdský Olymp

O vrchu Plešivec

20. 11. 2013 Zobrazit více

Z historie obce Chlustina

O téměř tisícileté existenci obce s jedinečným jménem

22. 8. 2012 Zobrazit více

Václav Hrabě - Mácha naší generace

O básníku, který proslavil náš kraj a stal se idolem dnešní střední a mladé generace

22. 8. 2012 Zobrazit více

Tekutý kov ze Svaté


V paměti lidí ze školních let zůstává naleziště rudy rumělky, odborně nazývané cinabarit, důl na Jedové hoře u Komárova. Pražením se zde získávala stříbrošedá, za normální teploty tekutá rtuť.

O historii tohoto dolu, kde hlavním dobývaným nerostem byla železná ruda a jako vedlejší produkt těžby ruda rumělka, jsem psal v článku „ Jedová hora a falešné mince“ ve Zdických novinách č.85 v roce 1998. To co jsem tehdy nevěděl, byl dvojí název   hory. Jedová hora vznikl na základě poznatků, že lidé pracující na dobývání a zpracování železné rudy trpěli příznaky otravy, způsobené rtuťovými parami a vlastní rudou rumělkou, která se vyskytovala jako jasně červená vrstvička na rudohnědé železné rudě. Zprávy o časté otravě havířů a hutníků zneklidňovaly tehdejší vrchnost, neboť jim to způsobovalo potíže při získávání nových pracovníků do dolu i do hutě. Proto bylo zcela uměle zvoleno nové pojmenování této hory,  hora Dědova. Proto se na mapách vydávaných v různých dobách uvádělo jméno hory někdy jako Jedová, jindy zase jako Dědova.

Ze studie Jana Urbana o hornické činnosti na Hořovicku a Křivoklátsku v minulých staletích se dozvídáme, že koncem první poloviny šestnáctého století se objevují první zprávy o dolech na rumělku, tedy na rtuť u Svaté nedaleko Berouna. Nacházely se na jih a jihovýchod od obce, zatím co ve směru severním mezi Svatou a Hudlicemi byly doly výhradně na železnou rudu. Jejich prvním majitelem se stal Jan z Valdštejna, který byl od roku 1544 pánem na Točníku a Žebráku. Mezi ním a havíři vznikly spory jejichž původ není v zachovalých materiálech uveden. Od té doby změnily doly u Svaté několikrát svého majitele. Zástavou přešly doly na rtuť na rod Týřovských z Týřova a později, roku 1568 zde začali dolovat norimberští měšťané Wolf Krabber, Georg Schafzelezar a Erasmus Prenner. I oni po několika letech doly opouští.

 Podle záznamů se jednalo o dva doly. Důl zvaný Petr dosáhl hloubky 35 m a dolovalo se na něm hlavně stříbro a vytěžená ruda obsahovala i stopy zlata. Na druhém dole zvaném „U tří korun“ byly zahájeny práce roku 1587. Důl dosáhl padesátimetrové hloubky a těžila se na něm výhradně ruda rumělka.

Po roce 1685 zprávy o dolech chybí a začínají se objevovat až po roce 1685, kdy přešlo panství Křivoklát do rukou Jana Josefa Valdštejna. V lednu roku 1690 se na dolech ještě pracovalo a vybírala se ruda rumělka. Po té byly doly opět opuštěny.

Jejich nové vzkříšení nastalo až roku 1715 a o rok později bylo na zásobě evidováno 50 liber t.j. 27 kg rumělky. V 18 století doly nesly jméno Jan Evangelista, Helena a Josef. V listopadu roku 1716 byl na doly povolán prubíř, aby havíře naučil co nejpřesněji oddělovat rumělku a neponechávat ji v křemeni a v kyzu. Kvalitní vytříděná rumělka se používala na výrobu barev, k postříbřování a pozlacování i pro tehdejší léčebné prostředky.

V roce 1721 se zde postavila huť na výrobu rtuti. Rumělka se na povrchu pražila a uvolněné rtuťové páry se prudce zchlazovaly v tekutý stříbrošedý kov. O zdraví škodlivé práci jsem se již zmínil  v úvodu. Od roku 1725 do února 1727 se na dole získalo celkem 145 kg kvalitní surové rumělky a mimo to se vypražilo přes 640 kg rtuti. Dolování se začalo vyplácet a majitelům dolů přinášelo nemalé zisky. V roce 1739, kdy se majitelkou panství stává Anna Marie Fúrstenbergová, se zřizuje na dolech u Svaté horní kancelář a dolování jde do poslední fáze rozkvětu, které trvá zhruba do roku 1760. V roce 1749 uvádí dokumenty, že bylo vypraženo přes 286 kg rtuti a získáno bylo 25 kg prvotřídní čisté rumělky.

O dříve prováděné hornické činnosti na Svaté svědčí názvy některých míst v okolí obce, které se dochovaly dodnes. Tak třeba „Na perku“ / hlušina, odval /, „Na šmelcárně“ / drtič, třídírna /, „ U cechhouzu „ / cáchovna - místnost kde se shromažďovali havíři před sfáráním, kde byli určováni na jednotlivá pracoviště, nebo se společně před sfáráním modlili./

Na Berounsku a Hořovicku se ruda cinabarit - rumělka nacházela na četných místech, jako na př. v Jincích, Hořovicích, Svaté Dobrotivé, Krušné Hoře, ve Hředlích, v Mrtníku, Točníku a Trubské. Jedině na Jedové hoře u Komárova a na Svaté se cílevědomě rumělka těžila a z ní se pak pražením získávala tolik potřebná a vzácná rtuť. Kolik lidských životů si tato zdraví nebezpečná činnost vyžádala, dobové dokumenty neuvádí, 

 

                                                                             Josef Hůrka


22. 8. 2012 Zobrazit méně

Slavná doba železa pod Krušnou Horou

Významným písmem do historie českého hornictví a hutnictví se zapsaly doly a hutě v Novém Jáchymově

22. 8. 2012 Zobrazit více

Stránka