#
#

Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de
Odeslat stránku e-mailem

Obsah

210. výročí narození P. Josefa Vorla

Typ: ostatní
Připomínka působení významné osobnosti ve Zdicích

Pamětní deska na zdické faře připomíná, že zde žil a působil P. Josef Vorel, proslulý skladatel písní národních. Letos uplyne od jeho narození 210 let. Pro svoje sociální cítění, vlastenectví a hudební nadání byl výraznou osobností nejen Zdic, ale celého Berounska.

Josef Vorel se narodil 13. 11. 1801 v Opočně u Dobrušky. Byl synem učitele Jana Vorla a jeho manželky Anežky, rozené Rychlovské. Vorlova matka byla nejmladší sestrou světícího biskupa pražského - Jana Křtitele Rychlovského, který působil v této funkci v letech 1808 – 1811.
Páter Josef VorelPo vychození opočenské školy přešel Josef Vorel na gymnázium v Rychnově nad Kněžnou, poté se přihlásil na bohoslovecká studia do Prahy. Po vysvěcení v roce 1825 působil jako kaplan v Cerhovicích, v dalším roce v Žebráku. Počátkem roku 1832 se stal administrátorem v Cerhovicích, po pěti měsících byl dosazen do Počápel, ale již v listopadu téhož roku se vrací do Žebráku. V dubnu 1835 se jeho působištěm staly Zdice. Spolu s ním přišla na zdickou faru i jeho sestra Faninka, jeho dvojče. Měla zdravotní problémy - chodila o berlích a měla špatnou výřečnost. Stejně jako její bratr měla i ona dobré srdce. Podporovala chudé, pro děti mívala stále připravená jablka, cukroví nebo oříšky. Uměla velice dobře hrát na klavír, s bratrem hrávala čtyřručně. Pečlivě hospodařila na faře a starala se o bratra až do své smrti v roce 1864.  
Po příchodu do Zdic udržoval P. Josef Vorel spojení s předcházejícím působištěm. Jeho přítelem byl básník Karel Jaromír Erben, který do dřívějšího Vorlova působiště dojížděl do rodiny svého spolužáka z pražských studií. V Žebráku poznal K. J. Erben svoji lásku Barborou Mečířovou, dceru tamního purkmistra. Po téměř desetileté známosti uzavřeli manželství ve zdickém kostele, kde je oddával 11. 5. 1842 P. Josef Vorel. Žebrák byl znám čilým vlasteneckým životem, od začátku 19. století zde byl ochotnický divadelní soubor. V roce 1837 zde ochotníci uvedli Erbenovu hru „Sládci“, ke které napsal hudbu Josef Vorel. Hra patřila po dlouhá léta do základního repertoáru mnoha ochotnických spolků, na prknech, která znamenají svět, je ještě uváděna.
Zdická fara byla místem, kam přijíždělo za farářem Vorlem mnoho jeho přátel a významných osobností národního obrození. Setkával se zde např. s básníky Františkem Ladislavem Čelakovským, Šebestiánem Hněvkovským, Josefem Krasoslavem Chmelenským, Janem Nejedlým a jeho bratrem Vojtěchem, známým knězem a spisovatelem, dále s knězi a básníky Františkem Jaroslavem Vackem Kamenickým a Josefem Vlastimilem Kamarýtem. Často za Vorlem přijížděli jeho kolegové faráři.    
 
Po příchodu do Zdic nebyl Josef Vorel hned farářem. Nejdříve působil jako kaplan, poté byl duchovním správcem osady, která byla podřízena děkanství v Žebráku, kde byl děkanem Vojtěch Nejedlý. Jako správci osady se P. Vorlovi podařilo vymoci, že se zdická fara stala opět samostatnou, jako bývala kdysi. Dne 16. 1. 1846 byl Josef Vorel potvrzen nejvyšší dvorskou kanceláří za samostatného zdického faráře.
Svůj čas věnoval kostelu, škole a hudbě. Jeho vlastenecká kázání, v nichž zdůrazňoval myšlenku národnostní, byla mezi farníky oblíbená. Hrál na varhany a klavír, skládal písně, kostelní sbory, ale také taneční skladby (v archivu Národního muzea je uloženo asi 70 Vorlových skladeb). Mnohé z jeho písní znárodněly – např. Pijme pivo s bobkem (jinak nazývaná Babí rada), Nad Berounkou pod Tetínem, Že peníze světem vládnou. Mnohé písně byly pro naše významné malíře podnětem k výtvarnému zpracování – např. obrázek k první citované písni nakreslil Josef Mánes, k druhé Mikoláš Aleš. O vzniku písně Nad Berounkou pod Tetínem se traduje, že vznikla při jednom z Vorlových setkání s básníkem Chmelenským. Při setkání uzavřel básník sázku: „Než vykouříte, pane bratře, doutník, složím Vám báseň,“ tvrdil Chmelenský. Vorel se nenechal zahanbit a dodal: „Než vypijete černou kávu, složím na Vaši báseň nápěv.“ Chmelenský skutečně dopsal báseň dříve, než Vorel vykouřil oblíbený doutník. Páter poté zasedl k piánu a začal psát nápěv k právě složené básni. Sázku vyhrál také, nápěv dokončil dřív, než Chmelenský dopil kávu.  
Osobnost Josefa Vorla byla spolu s učiteli pro obec zárukou bohatého společenského a kulturního života. S učitelem Václavem Michálkem založil v 60. letech 19. století čtenářský spolek Zdík, vznikl zde i spolek pěvecký a divadelní. Později ze všech vznikla Občanská beseda Zdík.
Děti měl Páter Vorel rád, podělil je často dárky. Jako správce školy ale byl přísný a vyžadoval od dětí pilnou školní docházku. Netrpěl zbytečné zameškání vyučování. Správcem školy, která byla v malé budově nad kostelem v čp. 37, byl až do roku 1869. Od tohoto roku se podle nového zákona stali správci škol učitelé, kněží zůstali pouze učiteli náboženství.
Celý život P.Vorel rád pomáhal spoluobčanům, na sebe spíš zapomínal. Byl vítán na zábavách o poutích a posvíceních. Byl vlídný, uměl potěšit i domluvit, pomáhal potřebným. Těšil se oblibě jak u lidí a svých spolubratří, tak i u úřadů.  V doběsvého působení ve Zdicích si rád popovídal s upřímnými sedláky v hostinci U Frýdlů, ale mohl se setkat určitě i s dělníky průmyslových podniků – např. Hroudy, cukrovaru. Dalšímu průmyslovému podnikání pomohlo vybudování železniční trati – první vlak České západní dráhy projel Zdicemi 14. července 1862. Určitě to byla veliká událost i pro P. Vorla. Stojí také za zajímavost, že v cukrovaru pracoval od konce října 1857 Josef Němec, manžel Boženy Němcové. V březnu 1858 Božena Němcová svému muži píše: „Jestli tam zůstaneš, možná že se tam, až bude tepleji, také podívám asi na dva tři dni.“ K uvažované návštěvě Zdic nedošlo, Josefa Němce, který byl pod policejním dozorem, majitelé cukrovaru začátkem dubna propustili. Je možné, že by se bývala Božena Němcová setkala s Josefem Vorlem.
I když k faře patřily rozlehlé pozemky, faráři Vorlovi k bohatství nepomohly. V době žní se s ním dělil kdekdo. V pozdějších letech pronajal farář pozemky zdickému cukrovaru, jehož majiteli byli Skalla a Macháček. Peníze získané z nájemného z velké části rozdal. O jeho dobrotě svědčí i následující událost. Stalo se, že mu ukradli vepříka. Byl upozorněn na pachatele. Rodinu navštívil právě při paření pašíka. Když poznal, že jde o chudou rodinu, která ho moc prosila za odpuštění, nechal jim vepříka a jen jim domluvil. Celá rodina si jeho rozhodnutí vážila a slova si opravdu vzala k srdci. Navíc si mohli přijít každým rokem na faru pro obilí.
Celou svou pozůstalost odkázal P. Vorel v poslední vůli dobročinným účelům. Jeho život se uzavřel v závěru roku 1874. Zemřel po krátké nemoci 19. prosince. Na poslední cestě se s oblíbeným farářem rozloučili 22. prosince kněží, vlastenci a osobní přátelé spolu s množstvím lidí z obce a celého okolí. Pohřební průvod se ubíral z fary dolů po náměstí a kolem hospody u Frýdlů zpět po silnici ke kostelu. Po obřadu v kostele byl P. Vorel pochován na novém hřbitově. Jeho hrob se nachází hned vpravo vedle kapličky.
Pamětní deska z kararského mramoru, zmíněná v úvodu článku, byla na zdickou faru umístěna v srpnu 1882. Zhotovil ji pražský sochař Otto Sandtner. Jejím odhalením uctil akademický spolek „Jungmann“ společně s místní radou  památku vlastence, skladatele a dlouholetého zdického faráře Josefa Vorla. Oslavy, která se konala 19. a 20. srpna s kulturním programem a pochodňovým průvodem, se kromě místních občanů zúčastnilo mnoho hostí z okolí i z Prahy.
Jana Smíšková
P.S.
Při zpracování bylo použito údajů z článků profesora Vladimíra Polívky a říd. učitele v.v. Dominika Merhauta. 

Vytvořeno: 10. 11. 2011
Poslední aktualizace: 10. 11. 2011 00:00
Autor: