Kněžna Libuše se nemýlila
Vydán: 20. června 2007 8:36, rubrika: Zdické noviny > Příspěvky Josefa Hůrky
Dle legend a bájí předpověděla již kněžna Libuše slávu nerostného bohatství na Horách Březových. Že se ve své předpovědi nemýlila, svědčí později nalezená bohatá ložiska stříbra a olova.
V podzemí kolem Příbrami bylo uloženo ještě jedno nevyčíslitelné bohatství, a tím byla uranová ruda s radioaktivním prvkem skrývajícím obrovskou energii uvolněnou vědci 20. století.
Příbramský uranový revír představoval největší akumulaci uranových rud žilného typu nejen v bývalém Československu, ale patřil i k největším ložiskům tohoto typu na světě.
Intenzivní vyhledávání ložisek uranové rudy nastalo zde v roce 1947 a během několika let bylo na ploše 50 km2 ověřeno 60 lokalit s jejím výskytem.
Hloubení šachet č. 1 a 2 / Vojna / bylo započato v roce 1948, čímž byla oficiálně zahájena těžba uranových rud na Příbramsku. Během deseti let bylo vyhloubeno na 20 šachet a žilné struktury otevřeny do hloubky 500 metrů. Přímo legendární se stala mohutná bytízská žíla Bt 4 s kovnatostí místy až 60 - 100 kg uranu na 1 m2 žilné plochy. Provedené důlní práce obrovského rozsahu neměly v historii našeho hornictví obdoby. V době studené války mezi oběma světovými atomovými velmocemi se jednalo o surovinu nesmírného strategického významu.
V červenci 1971 bylo na jámě č.17 S / Dubenec / dosaženo největší hloubky nejen v tehdejším Československu, ale i ve střední Evropě a to 1 681 m. O pět let později 1. ledna 1976 na šachtě 16 / Háje / bylo dosaženo kolmé hloubky 1 838,4 m. Jednalo se tak o nejhlubší důl v Evropě vůbec.
Těžba uranových rud na Příbramsku byla ukončena v září roku 1991. Za 44 let existence Uranových dolů Příbram bylo vyhloubeno neuvěřitelných 23 km šachet, vyraženo 2 188 km horizontálních důlních děl, vytěženo 44 milionů m3 rubaniny a odtěženo 19,6 mil. m2 žilní plochy. Po těžbě uranových rud zůstalo na povrchu 54 milionů tun hlušiny. Celková těžba dosáhla 48 432 tun uranového kovu, což představovalo 49 % z celkové produkce uranu vytěženého v Československu po roce 1945. Při této těžbě bylo druhotně získáno 6 195 t olova, 2 417 t zinku a 17,8 t stříbra.
Novou kapitolu ve využití alespoň jednoho vytěženého uranového dolu otevřel n. p. Tranzitní plynovod Praha. V roce 1991 zahájil na dole č. 16 / Háje / výstavbu zcela ojedinělého podzemního zásobníku zemního plynu pro krytí zimních špičkových potřeb plynu v Praze i pro případ poruchy tranzitní soustavy plynu mezi Moravou a Čechami. Zásobník je vytvořen, pro představu čtenáře, roštem chodeb o průměru 4 m, v celkové délce 45 km. Prostory jsou vyrubány v hloubce 1 000 m. Skladovací kapacita zásobníku je cca 55 milionů m3 zemního plynu a provozní tlak může dosáhnout až 9,5 MPa. V případě potřeby může dodat do plynovodu denně až 6 mil. m3 zemního plynu. Hornickým způsobem vytvořený kavernový zásobník Háje je unikátním, v Evropě ojedinělým technickým dílem, na jehož úspěšné realizaci se podílelo mnoho českých plynárenských odborníků. Výstavba umožnila na několik let zaměstnat havíře z dříve uzavřených uranových dolů. Tímto zdařilým dílem přispěli čeští odborníci k dalšímu rozvoji celosvětového plynárenství. Podzemní zásobník byl uveden do provozu v roce 1998.
Při jedné mé inspekční návštěvě v době jeho výstavby, sfáral do dolu i spisovatel a autor oblíbených rozhlasových a televizních pořadů pan František Nepil. Živě se zajímal nejen o budované dílo, ale i o minulost uranových dolů na Příbramsku. Získané informace zpracoval do rozhlasové reportáže, kterou uzavřel slovy: „Tato země mohla mít bez problému dálnice od východu na západ a od jihu na sever. Na železnici mohly jezdit vlaky neskutečnou rychlostí a každá česká žena by chodila v předklonu pod tíhou zlatých šperků, kterými by byla ověšena její šíje.“
K tomuto zdánlivě usměvnému přirovnání je třeba dodat následující: Vytěžené přírodní bohatství s ohledem na mezinárodně politickou situaci v druhé polovině 20. století skončilo daleko za hranicemi našeho státu. Jeho částečný návrat zpět, ve formě palivových článků pro atomové elektrárny, jako náplň lékařských a výzkumných přístrojů pracujících s čistým kovem byl draze zaplacen. Dalším smutným faktem je, že na těžbě, zvláště v letech padesátých, se převážně podíleli odsouzení spoluobčané, kteří veřejně, nebo skrytě nesouhlasili s totalitním režimem.
Josef Hůrka
Číselné údaje týkající se těžby uranové rudy byly převzaty z knihy Václava Cílka a kolektivu „Střední Brdy“.
Příbramský uranový revír představoval největší akumulaci uranových rud žilného typu nejen v bývalém Československu, ale patřil i k největším ložiskům tohoto typu na světě.
Intenzivní vyhledávání ložisek uranové rudy nastalo zde v roce 1947 a během několika let bylo na ploše 50 km2 ověřeno 60 lokalit s jejím výskytem.
Hloubení šachet č. 1 a 2 / Vojna / bylo započato v roce 1948, čímž byla oficiálně zahájena těžba uranových rud na Příbramsku. Během deseti let bylo vyhloubeno na 20 šachet a žilné struktury otevřeny do hloubky 500 metrů. Přímo legendární se stala mohutná bytízská žíla Bt 4 s kovnatostí místy až 60 - 100 kg uranu na 1 m2 žilné plochy. Provedené důlní práce obrovského rozsahu neměly v historii našeho hornictví obdoby. V době studené války mezi oběma světovými atomovými velmocemi se jednalo o surovinu nesmírného strategického významu.
V červenci 1971 bylo na jámě č.17 S / Dubenec / dosaženo největší hloubky nejen v tehdejším Československu, ale i ve střední Evropě a to 1 681 m. O pět let později 1. ledna 1976 na šachtě 16 / Háje / bylo dosaženo kolmé hloubky 1 838,4 m. Jednalo se tak o nejhlubší důl v Evropě vůbec.
Těžba uranových rud na Příbramsku byla ukončena v září roku 1991. Za 44 let existence Uranových dolů Příbram bylo vyhloubeno neuvěřitelných 23 km šachet, vyraženo 2 188 km horizontálních důlních děl, vytěženo 44 milionů m3 rubaniny a odtěženo 19,6 mil. m2 žilní plochy. Po těžbě uranových rud zůstalo na povrchu 54 milionů tun hlušiny. Celková těžba dosáhla 48 432 tun uranového kovu, což představovalo 49 % z celkové produkce uranu vytěženého v Československu po roce 1945. Při této těžbě bylo druhotně získáno 6 195 t olova, 2 417 t zinku a 17,8 t stříbra.
Novou kapitolu ve využití alespoň jednoho vytěženého uranového dolu otevřel n. p. Tranzitní plynovod Praha. V roce 1991 zahájil na dole č. 16 / Háje / výstavbu zcela ojedinělého podzemního zásobníku zemního plynu pro krytí zimních špičkových potřeb plynu v Praze i pro případ poruchy tranzitní soustavy plynu mezi Moravou a Čechami. Zásobník je vytvořen, pro představu čtenáře, roštem chodeb o průměru 4 m, v celkové délce 45 km. Prostory jsou vyrubány v hloubce 1 000 m. Skladovací kapacita zásobníku je cca 55 milionů m3 zemního plynu a provozní tlak může dosáhnout až 9,5 MPa. V případě potřeby může dodat do plynovodu denně až 6 mil. m3 zemního plynu. Hornickým způsobem vytvořený kavernový zásobník Háje je unikátním, v Evropě ojedinělým technickým dílem, na jehož úspěšné realizaci se podílelo mnoho českých plynárenských odborníků. Výstavba umožnila na několik let zaměstnat havíře z dříve uzavřených uranových dolů. Tímto zdařilým dílem přispěli čeští odborníci k dalšímu rozvoji celosvětového plynárenství. Podzemní zásobník byl uveden do provozu v roce 1998.
Při jedné mé inspekční návštěvě v době jeho výstavby, sfáral do dolu i spisovatel a autor oblíbených rozhlasových a televizních pořadů pan František Nepil. Živě se zajímal nejen o budované dílo, ale i o minulost uranových dolů na Příbramsku. Získané informace zpracoval do rozhlasové reportáže, kterou uzavřel slovy: „Tato země mohla mít bez problému dálnice od východu na západ a od jihu na sever. Na železnici mohly jezdit vlaky neskutečnou rychlostí a každá česká žena by chodila v předklonu pod tíhou zlatých šperků, kterými by byla ověšena její šíje.“
K tomuto zdánlivě usměvnému přirovnání je třeba dodat následující: Vytěžené přírodní bohatství s ohledem na mezinárodně politickou situaci v druhé polovině 20. století skončilo daleko za hranicemi našeho státu. Jeho částečný návrat zpět, ve formě palivových článků pro atomové elektrárny, jako náplň lékařských a výzkumných přístrojů pracujících s čistým kovem byl draze zaplacen. Dalším smutným faktem je, že na těžbě, zvláště v letech padesátých, se převážně podíleli odsouzení spoluobčané, kteří veřejně, nebo skrytě nesouhlasili s totalitním režimem.
Josef Hůrka
Číselné údaje týkající se těžby uranové rudy byly převzaty z knihy Václava Cílka a kolektivu „Střední Brdy“.
Komentáře k článku
Počet komentářů: k článku dosud nebyl přidán žádný komentář